Hody v naší městské části bude letos uvádět herec Městského divadla Brno Michal Isteník – držitel Ceny Thálie za mužský činoherní výkon a Ceny Alfréda Radoka v kategorii talent roku.
S usměvavým a stále dobře naladěným Michalem jsme si povídali u kávy v divadelním klubu před představením Nebezpečné vztahy.
Michale, pocházíš z Nového Strašecí. Jak ses dostal do Brna?
Nevzali mě v Praze na DAMU, takže další rok už jsem to zkusil i na brněnskou JAMU, kde mne přijali. Protože jsem chtěl dělat divadlo a studovat herectví, tak jsem šel do Brna. A asi můžu docela rozhodně prohlásit, že v Brně už zůstanu.
Takže Ty jsi takový naturalizovaný Brňák?
Ano, myslím si, že jsem naturalizovaný Brňák. Miluju tohle město, a opravdu se mi z něj nikam nechce.
Přijde mi, že hodně herců směřuje do Prahy.
Na to právě narážím. Nějaké pracovní vazby na Prahu mám, a je samozřejmě časově čím dál náročnější tyto závazky plnit. Ale ten návrat do Brna je vždycky tak sladký, že se nechci stěhovat kvůli práci do Prahy.
Co se Ti v Brně líbí, a co bys na něm, pokud bys měl tu možnost, změnil?
Brno se podle mého názoru za posledních několik let hodně posunulo k lepšímu. Třeba v gastronomii, což já zbožňuju, a je to na mně i vidět (smích), ale i co se týká společenského života. Je zde opravdu kam jít, je tady toho hodně k vidění. Sice musí člověk někdy trošku hledat, ale najde všechno, co potřebuje, a na malém plácku. Vlastně všechno je tady tak nějak blízko, což se mi moc líbí. Ale nejvíc mi na Brně vyhovuje asi to, že Brno je jako město strašně svobodné. Tady se třeba moc neřeší, kdo si venku sedne s pivem na který obrubník. Tohle město taky hodně intenzivně žije. Je to podle mě tím, že je to město hlavně pro Brňáky. Nejsou tu davy turistů, jako třeba v Praze. Líbí se mi, jakým způsobem se Brno vylepšuje, jak se opravují domy. Zrovna tady na „Moraváku“. Celá ta ulice, co vede nahoru, je podle mne nádherně udělaná. Moc se mi to líbí, a mám z toho obrovskou radost. Brno je zkrátka nádherné město. A co bych změnil? Já bych si jenom přál, aby nebylo město přes léto tak rozkopané. Už jezdím jenom MHD nebo taky používám rekolo.
Chtěl jsi být vždycky hercem?
Ne, ne, já jsem sice vždycky byl něco jako takový třídní šašek, asi mne bylo vždycky všude plno, to jo, ale o divadle jsem nikdy nepřemýšlel. Dokonce jsem ani jako kluk do divadla moc nechodil. Maximálně se školou, a samozřejmě mne to nebavilo a zlobil jsem tam. Záliba v herectví se objevila až při studiu gymnázia. Tehdy jsem musel ze zdravotních důvodů přestat hrát fotbal, a ten volný čas, který jsem najednou měl, jsem potřeboval nějak využít. Tak jsem začal chodit do dramaťáku. Tím jsem udělal velkou radost hlavně mým rodičům, kteří nikdy moc neuznávali takovou tu potulku s partičkami. Okamžitě, jakmile jsem přičichnul k herectví, jsem ještě začal hrát ochotnické divadlo v jiném městě, a pak už to mělo rychlý spád.
Ty jsi divadelní i televizní herec, co je Ti bližší? Obojí má svoje specifika.
Obojí je v něčem zábavné. Mne ze začátku kamera vůbec nebavila. Asi to bylo i tím, že jsem moc neuměl na kameru hrát. Ona je to opravdu úplně jiná herecká disciplína. Neříkám, že už to umím, ale něco jsem se přece jen naučil, třeba abych byl před kamerou klidný. Takže teď už mne začalo bavit hrát i na kameru. Nicméně pořád je mi bližší hrát pro lidi než pro to sklo.
Máš nějakou vysněnou roli, kterou by sis chtěl zahrát? Herci to tak mívají, a někdy se jim to splní, někdy ne.
Teď už mám vlastně jenom jednu vysněnou roli. Ale já jsem si kdysi slíbil, že to nebudu nikdy říkat nahlas. Někdo si to přečte, a dá mi tu roli jenom proto, že si to přečetl, a přitom ho to téma nebude tak zajímat jako mne. A to bych nechtěl. Přál bych si, aby to ke mně přišlo automaticky. Takhle se mi to třeba splnilo s Faustem, což byla moje vysněná role. Moc jsem si ji chtěl zahrát. Najednou přišla, zničehonic, a nikdo nevěděl, že ji chci hrát. A hraju to strašně rád. Ještě mám teda tu jednu, tak doufám, že taky přijde. Ale musím říct, že na tuhle mám ještě dost času. Tu můžu hrát klidně v šedesáti.
Vzpomeneš si na nějakou situaci, kdy Ti bylo na jevišti horko? Mám na mysli některou z těch situací, které herci nenávidí a diváci milují?
Tak takových situací je hrozně moc. Když hrajete s Bolkem Polívkou, s Peťou Štěpánem nebo s Vojtou Blahutou, tak se fakt snadno dostanete do situace, kdy to už nejde vydržet a musíte se začít smát. Ale kdy mi asi bylo největší horko na jevišti, tak na to nikdy nezapomenu. Bylo to moje první okno. V představení Všemocný pan Krott, jsem zapomněl monolog, který je přes stránku a půl. Já jsem se do něho nadechl, řekl jsem první větu, a bylo bílo. Neviděl jsem nic, stál jsem metr od první řady, všichni kolegové se smáli, přestože jeden z nich byl jakože mrtvý a dva spali, a smáli se tak nahlas, že jsem neměl šanci slyšet ani nápovědu. Tak jsem ten monolog prostě přeskočil. Ale hodně dlouho jsem s tím bojoval, takže samozřejmě všichni diváci poznali, že tam něco chybí, protože ten monolog ještě navíc začínal větou „Poslouchej, Jendo.“ A to bylo to jediné, co jsem řekl, pak už jsem mu neřekl nic, tak jsme odešli.
Tak tady ses tedy opravdu zapotil. A kdy ses naopak nejvíc pobavil?
Herectví je nádherné povolání. Je sice bolestivé, stojí vás všechen čas, energii, sílu, ale člověk se baví neustále, což je na něm to nejkrásnější. Ale já bych zase musel říct ta jména Bolek Polívka, Vojta Blahuta a Petr Štěpán. To jsou lidi, kteří mne na jevišti baví strašně moc. Třeba hrát s Petrem Štěpánem, ať už jsou to Osmyčky, Bítls nebo to byli Tři mušketýři, pro mě znamená obrovský zážitek. Mezi námi je nějaká zvláštní chemie. Myslím si, že nám to spolu hodně dobře funguje, oba víme, co ten druhý řekne, i když to ve scénáři není. Někdy samozřejmě přijdou chvíle, kdy i my se vzájemně dokážeme překvapit, a v tu chvíli se to nedá vydržet.
A jaké to je, hrát s Bolkem Polívkou?
No tak stoupněte si na jeviště s legendou. To už samo o sobě v sobě nese určitý závazek, trošku nějakého strachu, pokory nebo něco podobného. Nicméně Boleček mě má myslím moc rád, a já jeho taky. Sblížili jsme se i v soukromém životě. Navštěvujeme se nebo spolu chodíme na pivo. To mi hodně usnadnilo s ním hrát a improvizovat. Takže teď už si na něho i trošku dovolím, pokud on mi to dovolí. A je pravda, že já od něj dostávám poměrně dost prostoru. Ale někdy, když má Bolek náladu, tak vás dokáže zahnat do kouta, kde vás drží, směje se vám a hraje si s vámi jak kočka s myší. To jsou chvíle kdy, ne že by mne to nebavilo, ale je dost těžké to odrážet. Bolek je neskutečně pohotový, strašně chytrý, vzdělaný a sečtělý člověk. To znamená, že on má kde brát, a dokáže těch point „vysolit“ dvanáct během čtyřiceti vteřin, čehož já samozřejmě schopen nejsem. A on se baví tím, že toho nejsem schopen, takže mne tam drží, pak si to vypointuje sám, a jde od toho. Já jsem pak úplně mokrej, stojím tam jak blbeček a doufám, že už bude konec, že už nic dalšího nepřijde. A samozřejmě, že řeknu jednu větu, a jsem v tom koutě zpátky (smích).
Vzpomínáš si na své úplně první představení v Městském divadle Brno, kdy jsi jako činoherec účinkoval v muzikálu Jánošík aneb Na skle malované?
Ano, vzpomínám (smích). Byl jsem tenkrát strašný kopyto. To už se samozřejmě od té doby hodně zlepšilo, jednak pohybově - valaška by mi teď už z ruky asi nevypadla - i ten zpěv se výrazně, ne sice do nějakého předváditelného tvaru, ale zlepšil. Režisér Stano Slovák, když mne obsazoval, věděl, jak na tom jsem. Ale ostatní netušili, že přichází dvě „posily“ (i s Jardou Matějkou), které na tom nejsou nejlépe ani pěvecky, ani pohybově. Stano nás tenkrát přivedl za korepetitorem, abychom mu zazpívali. Pan korepetitor se na nás usmíval, a když jsme dozpívali, tak se ještě pořád usmíval, a to další znám z vyprávění. Jakmile se za námi zavřely dveře, korepetitor ztuhnul a řekl Stanovi „To si snad děláš p… , ne?“ Myslím, že byli tenkrát dost rozčarovaní (smích).
Až skončíme tenhle rozhovor, tak se půjdeš připravovat na dnešní představení Nebezpečné vztahy. Co Ti proběhlo hlavou, když jsi se dozvěděl, že budeš hrát Valmonta? Protože Ty nejsi takový typický představitel této role. Většinou si Valmonta člověk představí jinak.
Ale úplně jinak (smích). Samozřejmě mne vůbec nenapadlo, že bych to hrál. Když jsme se s Barunkou Goldmannovou bavili o tom, co se v divadle chystá, tak jsem říkal Vztahy – tak tam pro mne role asi moc není, a ona na to „Jak to, že není, budeš hrát Valmonta, vsaď se.“ Prohlásil jsem, že já přece nemůžu hrát Valmonta. Ale ona mě přesvědčovala, že můžu, protože nejde ani tak o to, jak ten člověk vypadá, ale spíš o to, jak umí jednat s lidmi. Tak se mi tam někde vzadu usadila myšlenka, že by to byla samozřejmě věc, kterou bych neodmítl. Ta role je nádherná, a když k někomu s mým fyzickým typem přijde takováhle nabídka, tak se to nedá odmítnout, stejně jako když jsem hrál d´Artagnana.
Nabídku jsem dostal u stejného stolu, kde teď sedíme. Bylo to v situaci, kdy už jsem byl tak vyčerpaný, že jsem přišel poprosit pana ředitele, aby mi dal na chvíli volno, jinak se úplně rozsypu na kousky. On řekl, že to samozřejmě chápe, a volno mi dá, ale že je tu možnost hrát Valmonta. Tak jsem si řekl, že se rozsypu až později. Takže mne to ještě čeká (smích).
Kromě toho, že je to krásná role a nádherné představení, sešla se tam i skvělá parta, zbožňuju to. Člověk samozřejmě v té figuře musí objevit jiné kvality než ty, které nemám. Zkrátka určitě bych to hrál jinak jako vysoký, ztepilý, pohledný muž, a jinak to musím hrát já, protože tohle nabídnout nemůžu. Já si myslím, že mám docela dobrou dikci, to je věc, na které si zakládám a kterou dost piluji. V tomhle směru té roli můžu dát docela dost, a na tom se to snažím stavět. Zjistil jsem, že tahle role s sebou nese něco zvláštního. Na chvíli vás dokáže změnit. Neříkám, že přímo charakter, ale ukáže člověku, že v té manipulaci není tak úplně zle. Člověk pocítí takovou zvláštní moc. Ne že bych to používal v civilním životě, ale hrozně hezky se s tím pracuje. Hnacím motorem té figury je vztek. A to je emoce, se kterou jsem nikdy na jevišti takhle vehementně a dlouhodobě nepracoval. A ještě dnes se s tím musím vlastně vyrovnávat, protože to není pěkná emoce. A když někoho, ke všemu co dělá, žene vztek, tak to je hrozná síla, a ten člověk je pak strašně nebezpečný.
Letos budeš poprvé uvádět hody v naší městské části. Na jižní Moravě se hodně dodržují a obnovují tradice. Jak je to u vás na Rakovnicku?
Rakovnicko je vlastně hornický region, protože je to blízko Kladna. Tím, že se tam z celé republiky sjížděli horníci, vznikala taková hornická města, která skoro žádné tradice neměla. A ty, které tam byly, se podařilo v druhé polovině minulého století dost důsledně vykořenit. Takže ani není moc co obnovovat. My v Novém Strašecí ale máme tradici, která není asi nikde jinde, a jmenuje se Pěkná hodinka. Když je u nás posvícení, tak v pondělí, což je normální pracovní den, se v Novém Strašecí nestane, aby šel někdo do práce. Ti lidé tam prostě nejdou, a když je zaměstnavatel odmítne pustit, tak má smůlu, protože oni stejně do té práce nepůjdou. Pěkná hodinka začíná dlouhým průvodem s hudbou na hřbitov a zpět rozloučit se se zesnulými, kteří ten rok odešli. Průvod pak končí v různých hospodách. V deset hodin se v těch hospodách sejdou muži, a mají do jedenácti pěknou hodinku, v jedenáct se k nim připojí ženy, a následuje pěkná hodinka se ženami, která se potom promění v takovou lidovou zábavu.
To je jediná tradice, která se u nás drží, a neslyšel jsem, že by se držela ještě někde jinde mimo Nové Strašecí.
Pomyslný štafetový kolík moderování našich hodů přebíráš po Zdeňkovi Junákovi, který to dělal několik let před Tebou. Dal Ti nějaké rady?
Slíbili jsme si, že se sejdeme, ale ještě se nám to nepovedlo. Říkal mi jenom, že si musím dávat pozor na alkohol, který mi tam budou nabízet. To se mi doufám podaří, protože oba ty dva dny budu řídit. V neděli musím ještě v noci odjet do Prahy, takže pít ani nemůžu. Proto si myslím, že tuhle radu nějakým způsobem dodržím. Ještě říkal, že je to velmi příjemná akce, prý se nemám čeho bát a že jsou tam všichni hodní (smích).
Hody jsi sice ještě nemoderoval, ale setkáváš se s nimi v úspěšném muzikálu Bítls, kde v roli tajemníka MNV zachraňuješ hody, když hodová kapela na poslední chvíli odřekne. To představení je velice úspěšné, diváci se skvěle baví a vy herci působíte dojmem, že si to také užíváte. Je to tak?
Bítsl nás baví moc. Já se alternuji s Alanem Novotným a Petr Štěpán v roli předsedy MNV zase s Viktorem Skálou. Nazkoušeli jsme to v takových ustálených dvojicích, já většinou hraju s Petrem. A myslím, že i tam se ukazuje, jak spolu na jevišti umíme výborně komunikovat. Když vyjdete na scénu, podíváte se Štěpánovi do očí, a on v nich má takové až plameny, tak si můžete být stoprocentně jistí, že dneska to bude skvělé, že se nasmějeme, pobavíme, a myslím si, že je to vzájemné. Takže strašně rád to hraju.
Čekali jste při zkoušení této inscenace, že bude tak úspěšná?
Ne. Mně se to tedy líbilo už od chvíle, co jsme si přečetli scénář. Říkali jsme si, že to je taková drzost - celá ta hra. Ale v tom dobrém slova smyslu drzost. Je to skvěle vymyšlené, výborně napsané a má to chytrý, promyšlený humor. Ale že se za dva roky odehraje sto repríz, a nikoho blízkého na to nedostanu, když přijede, protože není jak, tak takový úspěch jsme opravdu nečekali.
Michale, hraješ jednak na domovské scéně Městského divadla Brno, v Buranteatru, spolupracuješ s rozhlasem, nově vystupuješ na Letních Shakespearovských slavnostech v představení Zimní pohádka, kromě toho Tě stále častěji vidíme v televizi, natáčíš v Praze. Máš vůbec čas na nějaké koníčky při takovém vytížení?
Ne. Bohužel nemám žádný koníček, kterému by se dalo v tomhle zápřahu věnovat. Občas se podívám v televizi na fotbal, to je to jediné, co stihnu, ale jinak nic.
A komu fandíš?
Od malička fandím Liverpoolu. Letos nám sice utekl titul, ale vyhráli jsme Ligu mistrů. A od malička jsem slávista. Takže letos mám hodně dobrý rok.
A na závěr ještě otázka od Řečkovické třináctky. Na co se na hodech těšíš?
Na co se těším? No, já jsem nebyl na opravdových hodech snad od svých 18. let, to znamená, že jsem vlastně nebyl půl života na hodech. Moc se těším, že znova zažiju tu atmosféru, těším se na kroje, na tradice, protože řečkovické tradice neznám. Samozřejmě se na to nějakým způsobem dopředu pokusím připravit, abych tam nestál jak tvrdé y a věděl, o co se jedná. No a těším se, že bude pěkné počasí, hrát dobrá muzika, hezká děvčata budou tančit v krojích, a já se budu kochat a mluvit.
Michale, děkujeme Ti za příjemný rozhovor a těšíme se na setkání na hodech.
S Michalem Isteníkem si povídaly Dana Filipi a Kateřina Svobodová