Kdykoli jedu na Vysočinu přes Tišnov vzhůru proti proudu Svratky, vyvstane mi ve vzpomínkách můj velký učitel a nedostižný vzor v muškaření Pan Hubert Kološ. Ta velká písmena píšu záměrně, protože on si je zasloužil. Jako člověk měl pochopitelně i řadu chyb a nectností, nicméně to byl důchodce všeuměl, kterému v cechu Petrově nebylo v povodí Svratky rovno. Aspoň podle mě. Pominu-li skutečnost, že tento muž byl profesí sboristou opery Mahenova divadla v Brně, dokázal snad všechno, na co lze pomyslet. Dovedl opravit televizor či radiopřijímač, postavit chatu, byl výtečný sportovní střelec a já vím, co ještě všechno. Ale nejvýše však čněl nad své širé okolí jako rybář se vším všudy. Kromě bezvadné techniky muškaření byl i výrobcem vynikajících štípaných muškařských prutů a bezkonkurenčních umělých mušek. To bylo v šedesátých letech minulého století.
Své znalosti v oboru výroby muškařských prutů získal ze zahraniční literatury i vlastním experimentováním cestou pokus-omyl. Ve své malé dílničce na dvoře domu, kde bydlel, měl fascinující pracovní nepořádek – přesto však vždycky věděl, kam sáhnout, a všechno bylo po ruce. Práci na prutech se věnoval v zimních měsících, kdy pstruhařské vody byly zavřené. Tehdy z dlouhých silných tyčí dobře vyzrálého tonkinového bambusu (občas byly k mání v Domácích potřebách jako dovoz z Vietnamu) ostrým nožem štípal podélné štěpiny asi 2 m dlouhé. Ty svazoval do větších svazků a u stropu je nechával vysychat. Následovalo jejich vypalování, resp. žíhání v ocelové trubce ovinuté topným drátem, a poté, co báječně vytvrdly a získaly potřebnou pružnost, je ocelovým modelářským hoblíkem tvaroval v dlouhé dřevěné kónické šabloně. Vznikly štěpiny o trojúhelníkovém průřezu na jednom konci o hraně 6 mm, na druhém cca 1,3 mm. Z šesti těchto štěpin po vybroušení každé složil horní díl prutu. Slepil je epoxidovým lepidlem, zafixoval nahusto omotaným provázkem a nechal týden zavěšené za špičku odpočnout. Po nezbytné povrchové úpravě lakem, navázání drátových oček a zafixování mosazných spojek byla špička hotová. Měřila 1,35 – 1,40 m. Poté následovala výroba spodního dílu se šroubením pro úchyt navijáku. Postup byl stejný, jen tloušťka štěpin byla větší. Prut byl hotov. V době svého vzniku představovaly tyto pruty nejen u nás absolutní špičku a získaly si oblibu mezi našimi i zahraničními muškaři. Pro Hubertovy pruty si jezdili potají Rakušané, Němci a další fajnšmekři z ciziny, kteří pochopili přednosti těchto prutů před tehdy zaváděnými prvními laminátovými teleskopy. Mezi vlastníky jeho prutu patřil i populární slovenský herec Jozef Króner. Hubert své pruty vyráběl se špicemi tvrdšími pro lov pstruhů a špicemi měkkými pro lov lipanů. Dnes jsou tyto výrobky považovány za klenoty mezi muškaři a jen málokdo si troufne sundat je z jejich piedestalu a jít s nimi lovit. Je to něco jako svatokrádež.
Mít dobrý prut bylo a je podmínkou k úspěšnému vytažení ryby až do podběráku. Mít dobrý úlovek je však z největší části podmíněno správnou volbou mušky. Ty, které byly tehdy v našich obchodech, připomínaly nejvíce papoušky (barvou i velikostí) a úspěch mohly snad přinést někde v tropických vodách. Tohle Hubert dobře věděl, a výrobu mušek podřídil vžitým zásadám odzkoušeným pro střední Evropu. Učebnicí mu byla, stejně jako později mně, kniha prof. Václava Dyka o muškaření ze 30. let minulého století. Hubert mi vštípil zásadu, že v případě mušek méně znamená více – že úspěch lovu závisí na použití mušky, která se nejvíce podobá hmyzu, který právě létá nad vodou. Jeho mušky tudíž byly malé a fádní, úspěch však byl fantastický. A to nemluvím o lovu na mokré mušky či nymfy, které se mušce v pravém slova smyslu už nepodobaly vůbec. Ale fungovaly báječně. Díky Hubertovým lekcím jsem se tedy naučil vázat si mušky sám - a byl jsem úspěšný. Pro jejich výrobu bylo třeba sehnat krátké srpky z hlavy kohoutů, drobná pírka z letek bažantích slepic (omylem skolených při lovu), huňaté paprsky z ocasních pér páva a další peří, které bylo často třeba pomocí DUHA barev dobarvit na potřebný odstín. A kromě toho různé kousky pletací vlny, lamety, zlaté drátky apod. Bylo třeba připravit i zvláštní impregnační hmotu z včelího vosku k zušlechtění šicího hedvábí, aby při vázání drželo požadovaný tvar mušky, neklouzalo a bylo nesmáčivé. A když se tohle všechno nakonec navázalo na malinké háčky velikosti 14–18, byl to malý zázrak. Až potud bylo všechno domácí provenience. Potřebné háčky bylo v té době třeba dovážet ze Západu. Nejlepší, zn. Mustad, vyráběli v Norsku, a tak každý, kdo chtěl od Huberta uvázat před sezónou mušky, musel si je nějakým způsobem sehnat. Časy se naštěstí změnily, vše potřebné je dosažitelné bez porušování zákonů. Hotové mušky jsou dnes kvalitnější než tehdy, přesto většina dnešních skalních muškařů si svoje mušky váže sama. Velmi často k obrovské radosti manželek, které pro zbytky peří povalující se či poletující v ovzduší většinou nemají pochopení.
Když jsem tohle všechno zvládl, nastalo učení švihání prutem nasucho – tedy bez mušek a někde na louce, dál od vody. Teprve potom, když mě Hubert tohle naučil a dospěl k názoru, že základ umím, směl jsem vstoupit do řeky. Tam mi můj učitel a mistr vysvětlil, kde hledat stojící ryby, kam jim mušku naservírovat a kdy zaseknout a mnoho dalších, důležitých pravd. Spoustu ryb jsem pozbyl, docela dost jsem jich však pod jeho laskavým vedením ulovil. Naučil mě, jak se v a k řece chovat, co je a co není rytířské, protože muškaření je ze všech rybolovných technik asi ta nejrytířštější. Lovec i ryba při muškaření mají vyrovnané šance a je to opravdu souboj kdo s koho. Za tohle všechno Hubertovi vděčím.
Moje úspěšné roky, kdy jsem od vody (nejčastěji to bylo na Svratce mezi Boračí a Vírem) vracel pravidelně s úlovky, skončily Hubertovou náhlou smrtí v roce 1977. Zemřel údajně v důsledku embolie po vcelku banální operaci. Dodnes, kdykoli jedu podél Svratky, vidím uprostřed proudu stát jeho drobnou, až kachektickou postavu. Stejně dnes, jako tehdy před více než čtyřiceti lety. Mám-li možnost, tak přibrzdím, zamávám jemu i řece a skládám svému učiteli –
Panu Rybáři Hubertovi aspoň na dálku poklonu a hold.
Ivan Koláčný