V našem seriálu rozhovorů s členy zastupitelstva městské části se v prázdninovém vydání dostáváme k Jiřímu Prchalovi, který barvy KDU-ČSL hájí v našem zastupitelstvu už druhé volební období.
V povědomí některých našich spoluobčanů jsi jedním z rozvětvené staré řečkovické rodiny Morbacherů. Můžeš nám svoje rodinné kořeny přiblížit?
Dům mých předků, kteří byli po mnoho generací spjati s Řečkovicemi, se nachází na Palackého náměstí. Býval zde mimo jiné až do 50. let minulého století obchod s potravinami a uhlím. Můj dědeček Eugen Morbacher se sem přiženil na konci první republiky. Se svojí ženou Marií měl dvě dcery. V posledních válečných dnech května 1945 však jeho manželka po výbuchu granátu zemřela. Dědeček si proto po čase vzal její sestru Ladislavu a s ní měl další dvě dcery. Jednou z nich je moje matka Anežka. Můj otec Jiří se do Brna přiženil, jeho kořeny jsou v Posázaví, v obci na hranici mezi Vysočinou a středními Čechami. Pocházel z velké rodiny zemědělců. Mým rodným domem byla zmíněná budova na Palackého náměstí. Později šli moji rodiče do bytu na Novoměstskou ulici. Dnes žiji se svojí rodinou na Horáckém náměstí. Jsem tedy rodilý a věrný Řečkovák.
Morbacherové byli tradičně katolíci a lidovci. Ani u tebe tomu není jinak. Byl jsi v tomto směru nějak cíleně veden?
To slovo veden není asi úplně přesné. Mohlo by to svádět k domněnce, že jsem někoho a něco slepě poslouchal a neměl svůj vlastní rozum. Já jsem ale sám toužil po určitém vzoru, po vzdělání a rozhledu. Naši předkové byli věřící lidé a já jsem v tom viděl šanci, jak překonávat určité životní obtíže. Když totiž věříte v dobro, jste šťastnější a odhodlanější. Právě zmíněný dědeček Morbacher, profesí právník, byl tím, kdo mě seznamoval s vírou, dějinami, učil německý jazyk a zdůrazňoval, abych byl svůj a měl všeobecné vědomosti. A kladl mně na srdce, že je důležité ctít tradice a držet s příbuzenstvem pospolu. Naše rozvětvená rodina dnes čítá již téměř 80 lidí. Je velmi hezké, že se nám daří každým rokem se scházet na tzv. memoriálu. Zavzpomínáme vždy na ty, kteří už mezi námi nejsou, a přivítáme do klanu nové tváře. Je často téměř dojemné, když se na začátku vítáme a na konci loučíme. I přesto, že jedni fandíme Kometě, druzí Pardubicím a třetí Zlínu nebo máme rozdílné názory na chuť piva nebo trávení svých dovolených. Víme, že se můžeme jedna rodina spolehnout na druhou, že nikdo nezůstává sám, že jsme, jak se říká, „jeden za všechny a všichni za jednoho.“
Také s politikou jsem se v dospívání setkal a tak jaksi automaticky začal zastávat názory mé rodiny, patřící křesťanské demokracii. Dědeček byl jedním ze zakládajících členů místní organizace lidovců v Řečkovicích v roce 1968.
Dnes zastáváš již poněkolikáté funkci předsedy MO KDU-ČSL Řečkovice a Mokrá Hora. Před tebou ji zastávali Ing. Jan Holík, Ing. Jan Hrabě a prof. František Hrabě. Jak jsi se při přebírání funkce tehdy cítil a jak je tomu dnes?
Na úvod bych krátce zmínil, jak jsem se do této pozice dostal. V roce 2008 se tehdejší předseda prof. František Hrabě rozhodl, že předá funkci někomu jinému. Já jsem v té době byl sice již členem výboru místní organizace, ale přeci jenom pořád politický „zelenáč“. Nemohl jsem si proto být jistý nějakou výraznou podporou našich členů. Přesto jsem se rozhodl, že to zkusím, a nakonec důvěru dostal. První pocity byly podobné těm, které jsem zažil při začátku studia na střední škole nebo při nástupu do prvního zaměstnání. Byla to taková směs lehké nervozity a očekávání, a zároveň radosti, že jsem dostal od ostatních důvěru. Přebírat funkci po výše uvedených pánech nebylo jednoduché, byly to všechno osobnosti, které měly za sebou řadu let v komunální i městské politice. A k tomu všemu pocit odpovědnosti za úspěch či neúspěch v dalších obdobích. Uvědomil jsem si také, že tato pozice bude stát určitý čas, že tady nejsem k reprezentování, ale k práci. Úkolem předsedy je totiž neustálá komunikace se členy a výborem, příprava stranických akcí a aktivní účast na nich, příprava schůzí, zajišťování zástupců do volebních komisí a mnohé další povinnosti. Kromě toho je člověk účasten i práce na úrovni města Brna. Na počátku vždy vidíte věci složitější, než ve skutečnosti jsou. Jak šel čas a přibývaly zkušenosti, mnohé úkoly se staly jednoduššími a lehčeji zvládnutelnými. Ale nikdy bych si nedovolil říci, že jsem dnes již zkušený komunální politik. To by bylo velké troufalství, neboť se setkávám stále a stále s novými situacemi a událostmi. Dobře na ně pak reagovat vyžaduje pozornost a dává poznání, že je stále se čemu učit. Já se ale vždy budu učit rád, protože můj život je taková jedna velká zkouška. Mám tím na mysli své zdraví, které není zrovna ideální. Před deseti lety u mě bylo zjištěno srdeční selhání a celý život se v tu chvíli obrátil naruby. Musel jsem skončit s aktivním sportem, s těžší prací a začít se hlídat. V té době jsem stál před rozhodnutím, zda se vším skončit nebo ne. Odmítl jsem odchod do invalidního důchodu, chodím dál do práce a dělám, jako by se nic nestalo. Dnes, s odstupem času, jsem moc rád, že jsem se takto rozhodl. Komunální politika, práce a mé záliby, byť v omezené míře, mě naplňují. Sedět doma a fňukat by bylo to nejhorší, co bych mohl udělat.
V roce 2014 jsi byl zvolen do ZMČ. To však není tvoje první angažmá v místní samosprávě. Co už máš tedy za sebou?
Mé první angažmá se datuje do začátku 90. let minulého století, kdy jsem jako velmi mladý byl členem tehdejší komise bezpečnosti a veřejného pořádku. Tato problematika mě vždy zajímala, a tak jsem přijal nabídku, že bych se účastnil práce v této komisi jako zástupce za KDU-ČSL, byť jsem v té době ještě nebyl jejím členem. Pak přišlo období, kdy jsem se v komisích neobjevoval. Zlom nastal až později, nejdříve jsem byl členem kontrolního výboru coby nezastupitel a od roku 2010, kdy jsem byl poprvé zvolen, již jako zastupitel. Po nenadálém úmrtí mého velkého vzoru, pana Josefa Bořeckého, jsem za něj dokončil funkční období 2010-2014 jako předseda. V roce 2014 jsem opět od voličů dostal důvěru a z pozice člena zastupitelstva vykonávám opět funkci předsedy kontrolního výboru zdejšího zastupitelstva.
Jako člen opozice v zastupitelstvu a současně předseda kontrolního výboru ZMČ vidíš řadu problémů "z té druhé strany". Z čeho máš dobrý pocit a co tě naopak trápí?
Problémy, které se na obci řeší, vidí každý trochu jinak. Jsou i věci, které by mohly mít tolik řešení, kolik je nás v zastupitelstvu. Jako „opozičníci“ to máme složitější, ta nejzásadnější rozhodnutí dělá rada a zastupitelstvo, kde má koalice samozřejmě většinu. Považoval jsem vždy za nejdůležitější shodnout se na těch bodech, které jsou ku prospěchu naší městské části. Jako ekonom vždy nejcitlivěji vnímám záležitosti velkých investic, u nichž mám někdy pocit, že cena je v porovnání s odvedenou prací vysoká. Pokud budu hovořit sám za sebe, snažím se opravdu všechny materiály, které mně jako zastupiteli přicházejí do rukou, velmi pečlivě studovat. Tuto snahu přenáším i do kontrolního výboru a kolegové jsou skutečně pracovití. Nejde zde o souboj koalice versus opozice, ale o poctivou kontrolu předložených dokumentů. Jednou je pravda více na té straně, jindy na druhé. Problémem je pouze dost omezená pravomoc tohoto výboru, kontrolujeme někdy spíše jen správnost zápisů samosprávných orgánů. To důležitější, státní správa, není v naší kompetenci. A zde vidím rezervy, některé případy měly mít jiná řešení, a nestalo se tak. Není to ale důvod k rezignaci ve snaze o nápravu. Kdybych měl kompetenci do věcí více zasahovat, jednal bych důrazněji. Třeba jednou ten čas přijde. Uvidíme v dalších volbách…
Jiřího Prchala se ptal Ivan Koláčný