1. část
V roce 1940 se společenství CČSH v Řečkovicích, jehož počátky se datují k roku 1922, dočkalo naplnění jednoho velkého cíle. Po nesmírném úsilí zde byla zřízena nová, rozlehlá náboženská obec, jejímž prvním farářem se stal pozdější brněnský biskup Karel Pudich. Pro věřící z řad CČSH se sice jednalo o radostnou událost, ale pouze o dílčí úspěch. Již dlouhé roky totiž v srdcích zdejších příslušníků plála touha po vlastním sboru, o který usilovali od roku 1930, kdy k tomu účelu založili Stavební odbor, jehož úkolem bylo shromažďovat finanční prostředky, nutné k realizaci tak rozsáhlého projektu. „Kolik času ještě uplyne, kolik práce, obětí a obětavosti bude ještě zapotřebí – než po prvé v našem sboru poklekneme před tváří Hospodinovou a budeme se k Němu modliti tou sladkou řečí mateřskou?“ ptal se v roce 1933 kronikář Jindřich Fuks. Uplynout mělo ještě dlouhých 24 let...
Ale když v roce 1945 utichla poslední ozvěna výstřelů druhé světové války, zdálo se, že věřící čekají jen dobré dny a stavba vlastního sboru bude brzy realizována. „Vybudujme pevný duchovní chrám, který nám všem bude hradbou a záštitou,“ vyzýval předseda rady starších. Stavební odbor pořádal přednášky posilující touhu věřících po stavbě sboru, kulturní spolky k těmto účelům převáděly většinu svých výdělků. Nesmírné nadšení oslovilo i moravského biskupa Bohumíra Cigánka: „Když jsem přišel k vám..., zavýskl jsem radostí... Ta krásná jednota duší, ta mi řekla více; Řečkovice, to je více, Řečkovice jsou první.“
Ve snaze o získání vhodných prostor pro stavbu sboru upnuli řečkovičtí členové společenství svou pozornost ke konfiskátu vyvlastněnému od dřívějších německých majitelů na ulici Vážného. Stavební odbor se ihned pustil do vyjednávání s majiteli sousedních pozemků o odkupu, protože konfiskát samotný byl pro stavbu kostela příliš malý.
Realizaci projektu již ale od samotného počátku provázely potíže. Například sehnat v prvních letech vlády komunistického režimu stavební materiál se zdálo být úkolem téměř nadlidským. Problémy vznikly i s dokumentací. Stavitelé vypracovali dva projekty, jeden dražší a druhý levnější, zato ale nerespektující zastavovací směrnice. „A zde jsme se dopustili neodčinitelné chyby: schválili jsme druhou alternativu,“ štká kronikář. Protože totiž tento návrh obsahoval podstatné nedostatky, musel být přepracován. Tím bylo ztraceno mnoho času, stavební možnosti se zatím zhoršily.
Nic z toho ale nebránilo aktivitě na staveništi: velké úsilí si vyžádalo zarovnávání terénu a odvoz hlíny, kácení stromů či stavba plotu. Teprve v roce 1952 došlo k definitivnímu schválení stavebních plánů, ale kvůli státem řízené pětiletce nebylo vybudování kostela zařazeno do krajského plánu, povoleno nebylo ani svépomocné vybudování malého kulturního sálu, který by se později v kostel adaptoval. „Ani po vyčerpávajícím jednání na KNV se nepodařilo toto provisorium zařadit,“ smutní kronikář. Jedná se o důležitý moment, ve kterém se již projevují důsledky kroků proticírkevní politiky komunistického režimu. Archivní prameny dokládají, kolik pozornosti této snaze úřady věnovaly, církevní prameny pak ukazují, jak silný a smutný dopad na život náboženské obce proticírkevní zásahy skutečně měly. Došlo například ke zrušení aktivních kulturních spolků, byla omezována duchovní péče o děti, Jednota mládeže, dříve chlouba náboženské obce, vychovávající budoucí aktivní členy společenství, upadala. Neustálý dohled úřadů, neúměrný nárůst byrokracie, atmosféra strachu v době politických procesů, to vše vedlo k výrazně upadající ochotě věřících podílet se na veřejném životě ve své náboženské obci. Pomyslným posledním hřebem se pak stala měnová reforma z roku 1953. „Podle propočtu ... pozbyli jsme měnovou reformou 137.000 Kčs nových peněz,“ psal kronikář. Sen o vlastním sboru se rozpadal, protože výše představené proticírkevní zásahy a měnová reforma způsobily „nechuť u mnohých... Opustilo nás nadšení.“ A když Stavební odbor selhal ve své snaze vymoci si na úřadech příznivější propočet měny, zdála se veškerá dosavadní činnost zbytečnou. Staveniště zelo prázdnotou.
Mgr. et Mgr. Jakub Marša