Jako kluk jsem chtěl být řidičem šaliny
Prof. RNDr. Jiří Fajkus, CSc., vystudoval biochemii na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity, vědeckou hodnost CSc. získal na Biofyzikálním ústavu Akademie věd ČR v oboru biofyzika. Od roku 2011 je vedoucím výzkumné skupiny a také vedoucím Mendelova centra genomiky a proteomiky rostlin v institutu CEITEC Masarykovy univerzity. Je mezinárodně uznávaným odborníkem v biologii telomer u rostlin. V roce 2021 byl zvolen členem Evropské organizace pro molekulární biologii (EMBO) a získal cenu Jihomoravského kraje. V roce 2022 převzal Cenu města Brna v oblasti přírodní vědy.
Narodil jste se ve znamení Býka. O Býcích se říká, že mají klidnou povahu, jsou spolehliví, zodpovědní a hlavním smyslem jejich života bývá práce. Platí to i o Vás?
Já na ta znamení moc nedám a asi je to nesmysl, protože mě většinou stojí hodně úsilí, abych „nenechal prchlivost cloumat svým majestátem“. Spolehlivý a zodpovědný snad ano, ale manželka Lenka by jistě měla komplexnější, méně jednoznačnou odpověď. Práce je pro mě velmi důležitá a přináší mi někdy opravdu radost, ale za hlavní smysl života ji nepokládám.
Čím jste chtěl být jako malý kluk? Už od malička jste tíhl ke vědě a výzkumu? Co Vás nasměrovalo k povolání, které děláte?
Jako kluk jsem chtěl být řidičem tramvaje, protože tam buďto byla ta úžasná tajemná klika, nebo pak u novějších typů barevné kontrolky a tlačítka. Taky mi připadalo atraktivní být popelářem a jezdit a naskakovat na ty stupačky vzadu. No a pochopitelně pilotem-kosmonautem, protože kosmonautika v mém klukovském věku prožívala prudký rozvoj a všude se to řešilo. Ale taky třeba farářem, lékařem, zvěrolékařem – to poslední nejlíp v zoologické zahradě. Rozhodně jsem nebyl nějak vyhraněný. K výzkumu mě nasměrovalo studium přírodních věd, a k tomu studiu zase čtení dobrodružných, populárně-vědeckých a hlavně sci-fi knížek, poslouchání „Meteoru“ v rádiu a v době gymnaziálních studií četba časopisu Vesmír.
Postdoktorandskou stáž jste absolvoval v Québecu, jak na toto kanadské město vzpomínáte?
Nejdřív to byl trochu šok – přijet na začátku kanadské zimy do města, kde se mluví prakticky jen nějakou starou formou francouzštiny (ale i kdyby to byla standardní francouzština, tak by mi to bylo houby platné, protože jsem uměl jen anglicky a rusky). Bylo to v roce 1992, tedy poměrně krátce po sametové revoluci, a tím pádem moje zkušenosti s cestami do „kapitalistické“ ciziny byly naprosto mizivé, doma zůstal zbytek rodiny – žena a dva malí kluci, kteří za mnou pak přicestovali o čtyři měsíce později, až jsem jim mohl poslat letenky a našetřit na slušný pronájem. Město samotné – jak jsme zjistili teprve později při cestách po Kanadě a USA – mělo a má na rozdíl od většiny ostatních svůj osobitý charakter s historickým jádrem, jak jsme na to zvyklí v Evropě. Měl jsem ale hlavně štěstí na šéfa – prof. Ronalda Hancocka. Nejen proto, že jsem s ním – jako rodilým Angličanem – mohl komunikovat anglicky (tehdy se ještě i v tom Centru pro výzkum rakoviny při Lavalově univerzitě mluvilo převážně francouzsky, angličtina byl pro Quebečany jazyk okupantů, asi jako ruština po roce 1968 u nás), ale především to byl velmi dobrosrdečný člověk, který mi hodně pomohl nejen v práci, ale i při zařizování praktických záležitostí. Navíc byl vzhledem podobný Janu Werichovi, rozvážný kliďas, věčně s dýmkou... Naše skvělé přátelské a profesní vztahy nám vydržely až do jeho předloňské smrti. Takže vzpomínám rád.