Když jsem se poprvé dozvěděla o tom, že kvůli koronaviru asi zavřou školu, byla jsem samozřejmě ráda, jelikož kdo z nás mladších má rád půldenní sezení ve škole? Když se poté tato zpráva rozezněla školním rozhlasem, naše třída vybuchla radostí. V dalších hodinách nám poté učitelé zadávali předběžné práce, protože nevěděli, jak dlouho bude škola zavřená. Nakonec se vyhlásila celostátní karanténa a zákaz vycházení bez roušek. Upřímně.
Po dvou dnech jsem se začala nehorázně nudit. Nudila jsem se až tak moc, že jsem v jednom dni dodělala všechny domácí úkoly, co jsem měla zadané, a téměř až netrpělivě jsem čekala na další. Potom jsem začala lenošit. Četla jsem si, hrála na klavír nebo jsem psala různé příběhy, které mi v nezaměstnané mysli vyskakovaly jeden za druhým. Nakonec jsem přemýšlela, jak asi karanténu přečkávají ostatní mí vrstevníci.
Vypřemýšlela jsem toto: Dnešní děti, ať už se jedná o šestileté, devítileté nebo nás patnáctileté, jsou zvyklé na rychlý a stabilní internet. Kdyby spadl, asi by je všechny zachvátila panika. Nemohly by hrát hry, nemohly by si psát s kamarády, nemohly by dělat nic, jak se dnes říká, „online“. A ano. Mluvím i o malinkých dětech, jejichž rodiče jsou schopni jim v šesti letech založit Facebook. Já osobně jsem měla štěstí, že když jsem měla šest, mí rodiče mě drželi
od internetu co nejdál a moje největší starost byla, jestli můžu jít ven nebo jestli si dokážu hrát se všemi mými hračkami najednou.
A tady nastává další problém. Pokud už se zadaří najít dítě, které ani neví, co to internet je, asi bude chtít jít ven, když bude sluníčko. Jenže jak na to? Malé děcko si asi nebude chtít vzít roušku, ve které se špatně dýchá. Při poskakování venku se určitě zadýchá. Buďto s ním rodič musí jít, nebo ho prostě nechá doma. Dítě si začne hrát s hračkami, které ho ovšem za chvíli omrzí, vždyť jsou pořád stejné. Začne si tedy hrát, jako když je venku. Míč hází na stěnu
a přitom shodí z poličky vázu s kytkami. Začne skákat přes švihadlo a za chvíli vám na dveře buší rozzlobení sousedi, že jim strop padá na hlavu. Nakonec mu rodiče do ruky vrazí telefon a celé dny si potom užívají klidu a pokoje.
Přesuňme se k nám mladistvým, kteří jsou nesmírně rádi, že nemusí ráno vstávat do školy a u úkolů můžou podvádět. Internet jede v pořádku, hry se taky rozjíždí rychle jako vždy. Celý den tedy prosedí u počítače, kde se buďto dívají na filmy, nebo poslouchají písničky a projíždí Facebook. Když zrovna nesedí u komplu, stačí jim vzít do ruky mobil, lehnout do postele a jít na Instagram, Twitter nebo si psát přes Snapchat. Vydrží to možná tak dva až tři dny, kdy se to pro ně stane stereotypem. Učení zatím není nijak těžké, vždyť se jenom opakuje. Jenže karanténa trvá moc dlouho, takže se jim zoufalí učitelé snaží vysvětlit novou látku, kterou oni nechápou.
Po pěti minutách shrbení nad učebnicemi a s hlavou v dlaních si začínají s láskou vzpomínat na školu. Zlostně tedy učení shodí ze stolu a znovu popadnou telefon. Po chvilce je i to začne nudit, takže mobil odloží a začnou přemýšlet, co asi dělají jejich kamarádi. Telefon znovu zapnou
a napíšou jim v naději, že se zabaví psaním si s přítelem. Konverzace potom probíhá nějak takto:
Já: Ahoj!
Kamarád: Ahoj!
Já: Jak se máš?
Kamarád: Jde to, co ty?
Já: Taky. Jak jinak přežíváš karanténu?
Kamarád: Ale v pohodě, co ty?
Já: Já taky.
A tímto to končí, jelikož ani jeden neví, co dál. Já osobně jsem takových rozhovorů absolvovala už mraky. Myslím, že karanténa má na dnešní mládež, a tudíž i na mě celkem špatný dopad. Ale osobně musím říct, že poté, co mě začal nudit stereotyp brouzdání po sociálních sítích, začala jsem zkoušet věci, které bych jindy nedělala. Ze šuplíku zapomenutých věcí jsem třeba vyhrabala YOYO, každý večer jsem začala cvičit nebo se zkouším naučit nový jazyk. Takže pokud toto čte nějaký teenager, tak mu vzkazuji: „Pokud se nudíš, běž si projít bažinu nepořádku támhle v rohu pokoje, třeba tam najdeš nějakou zajímavou věc, při pohledu na niž tě napadne, jak s ní naložit. Začni cvičit, vždyť celodenní sezení a požírání nezdravých jídel ti moc nepomůže. Zkus něco nového, a třeba dojdeš k zajímavým výsledkům.“
Kateřina Škárová, žákyně 9. ročníku ZŠ Brno, Horácké náměstí 13
Karanténa očima žáka ZŠ Horácké náměstí 13 v Brně
Ten virus
Kaderka Jiří
Ten hrozný virus už je fakt všude
to fakt nevím, co za pár let bude
vyprodané regály, lidi mají roušky
odložily se nám i přijímací zkoušky.
Už mě to fakt zavřený doma nebaví
kdy začne zase škola, to ti nikdo nepoví
spaní do oběda to je fakt plus
učit se doma, to je opravdu hnus.
Už mě z toho bolí všeho hlava
v tramvaji pár lidí, to je ale doprava
až to skončí, to je pěkná představa
potom už bude blbě na tom má postava.
Už se s vámi všemi loučím,
protože této básničce poroučím
dám si vitamin C a k tomu džus
budu zdravý jak rybka, tak čus.