Farář římskokatolické farnosti sv. Vavřince Jan Kotík kromě toho, že pečuje o řečkovickou farnost, jezdí také pravidelně již devět let pomáhat do tanzanské vesnice. Požádali jsme pana faráře Kotíka, aby nám něco pověděl o zmiňované pomoci, životě v Tanzanii, ale i o dění v naší farnosti.
1. Proč jste se rozhodl pomáhat právě v Tanzanii?
Není to tak, že bychom si s kamarády řekli, že chceme někde pomáhat a nějak náhodně jsme si vybrali Tanzanii. Spíš bych to viděl opačně, Tanzanie si vybrala nás. S farářem ve Žďáře nad Sázavou, otcem Vladimírem Záleským, jsme v roce 2012 vyrazili do Tanzanie na turistickou cestu, při níž jsme zdolali Kilimandžáro a navštívili farnost mého kamaráda ze studií, tanzanského kněze otce Norberta, ve farnosti Mpanga. Návštěva farnosti nás uchvátila tak, že jsme nabídli nějakou pomoc. Za půl roku se otec Norbert ozval, že by využil traktory pro práce na poli, a tak se zrodila naše pomoc v Tanzanii.
2. Do Tanzanie jezdíte pomáhat spolu s dalšími dobrovolníky již několik let. Co všechno se vám za tu dobu podařilo místním obyvatelům zajistit?
Pomoc farnosti Mpanga a sirotčinci v Mbingu se postupně vyvíjí. Nejprve jsme do Mpangy věnovali tři traktory (dva staré Zetory Super 50 a jeden Masey Fergusson), pak jsme začali podporovat čištění vody a dopravili tam další dva traktory a nejaktuálnější fáze je podpora výstavby střední školy.
3. Můžeme se ještě zastavit u toho projetu čištění vody? Co všechno bylo potřeba vybudovat a jakým způsobem se voda čistí?
Při naší návštěvě v roce 2013, kdy jsme do Mpangy vezli první traktory, s námi ve výpravě byli tři lékaři, manželé Kazdovi a Aleš Tomášek z Řečkovic, kteří týden asistovali v místní lékařské ordinaci. Jejich zjištěním bylo, že mnoho zdravotních obtíží způsobuje voda, kterou místní obyvatelé pijí. Je v ní spousta bakterií, které přináší různé nemoci. Zaměřili jsme se tedy na problematiku čištění vody. Nejprve jsme do dvou budov instalovali malý systém filtrů s UV lampou, ale to se v místních podmínkách ukázalo jako nefunkční a byla to slepá ulička. Po tomto nezdařeném pokusu jsme další rok instalovali na vodovod pískový filtr, který alespoň částečně vodu vyčistí, nicméně není to dokonalé. Voda, kterou místní lidé pijí, je voda říční a je značně kalná. Z řeky ji solárním čerpadlem, které jsme instalovali v roce 2016, čerpají do nádrže na kopci, kde se částečně odkalí a poté jde přes pískový filtr ke spotřebě. Aby byla bez bakterií, musí se ještě převařit. V roce 2017 se k našemu projektu připojil Vojtěch Kundrát, který v rámci svého studia vyvíjel nanotextilii pro filtraci vody. Vyvinul tedy jednoduché filtrační zařízení, které mohou místní obyvatelé používat k vyčištění vody zbavené hrubých nečistot.
4. Jistě toho zbývá ještě spousta, s čím byste rádi pomohli. Jaké jsou vaše plány pro příští misi?
Momentálně probíhá projekt výstavby školy, který je dlouhodobý, takže plány pro příští misi budou zřejmě stavba konstrukce střechy nad jídelnou a kuchyní.
5. Byl se někdy otec Norbert podívat i u nás v Řečkovicích?
Otec Norbert navštívil naši farnost již dvakrát. Jednou přijel s knězem, otcem Basilem, který vedl centrum Betlém v Ifakaře, které se stará o mentálně postižené děti, a podruhé zde byl s otcem Dottem, kaplanem z Mpangy. Vždycky to bylo v listopadu nebo prosinci, takže zde zažili zimní počasí a české slovo „zima“ si dodnes stále pamatuje. Vzal jsem je i do Křižanova, kde zrovna byl zamrzlý rybník a s radostí se na něm fotili a posílali to do Tanzanie, že chodí po vodě jako Pán Ježíš 😊.
6. Pokud by se někdo chtěl zapojit do pomoci, jak to může udělat?
Nejlepší zapojení je finanční. Na stránce www.ifakara.cz je přehled o realizovaných projektech a také je tam číslo na transparentní účet, kam lze příspěvek posílat.
7. V tanzanské vesnici, která se nenachází v turistické oblasti, nejsou místní na Evropany asi moc zvyklí. Chovají se k vám přátelsky, nebo jsou spíše rezervovaní? A jak spolu komunikujete?
Když jsme do Mpangy před osmi lety přijeli poprvé, tak nám otec Norbert říkal, že některé děti vidí bělocha poprvé v životě. Zvláště u malých dětí vnímáme, že mají z bělochů strach. Když do Mpangy přijedeme, tak se nejvíce pohybujeme v okruhu fary a kostela a věnujeme se práci na projektech, takže s mnoha místními lidmi do styku nepřijdeme. Ale naše zkušenosti jsou, že nás lidé vnímají pozitivně a přátelsky. Komunikujeme v angličtině nebo italštině (s kněžími) a s místními anglicky nebo svahilsky. Pár svahilských slovíček již umíme.
8. Můžete nám trochu popsat, v jakých podmínkách lidé v Tanzanii žijí? Například jak vypadá jejich obydlí nebo co je pro ně hlavním zdrojem obživy?
Lidé tam žijí velice chudě a jejich živobytí je velice závislé na vlastní zemědělské produkci. Stát pro každou rodinu garantuje kousek pole pro obživu. Rodina si tam pro vlastní potřebu vypěstuje kukuřici a rýži a případně něco dalšího. Pak docela funguje rodinná solidarita. Jeden člen rodiny třeba pracuje ve městě a posílá vydělané peníze na venkov. Lidé se živí také drobným podnikáním, jako je třeba roztloukání kamene na štěrk, výroba kuchyňských potřeb, rybolov, pěstování banánů, oprava kol, kadeřnictví a mnoho dalších… Obydlí Tanzánců jsou odvislá podle toho, kolik mají peněz. Nejzákladnější domy se stavějí z bambusových tyčí a prutů, které se propletou, oplácají blátem a opatří slaměnou střechou. Vyšší stupeň bydlení je střecha plechová a nejvyšší je domek zděný z pálených cihel s plechovou střechou.
9. Funguje v Tanzanii nějaký systém vzdělávání a zdravotní péče?
Ano, oba systémy jsou docela dobře zavedené. Stát garantuje základní vzdělávání, které je sedmileté. Nicméně ani toto státní vzdělávání není zadarmo, žáci platí školné. Pak tam funguje střední školství, které je buď soukromé (i církevní), nebo státní. I zde se platí školné. Co se týká zdravotnictví, tak je tam docela málo nemocnic. Nejbližší nemocnice je z Mpangy (kam jezdíme) vzdálená 170 km. Existuje však síť tzv. dispenzářů (ordinací), které zajišťují základní zdravotní péči. Právě v Mpanze také jeden takový dispenzář funguje a snažíme se ho podporovat.
10. Tanzanie je považována za relativně bezpečnou zemi. Přesto tam Evropana můžou čekat nepříjemná překvapení, třeba divoká zvěř. Ocitl jste někdy v nějaké nebezpečné situaci?
Ano, jednou jsme se ocitli v situaci, kdy nás chtěl oloupit falešný taxikář, ale dopadlo to dobře. Co se týká respektu k přírodě, tak ten mají Tanzánci docela vyvinutý, a pokud nemusí, tak do přírody nechodí, právě z obav z divoké zvěře. Vzhledem k tomu, že náš pobyt spočívá vždy v nějaké práci, tak na přírodu moc času nikdy nemáme, a ani se tam nesnažíme chodit, abychom nezpůsobovali starosti našim hostitelům.
11. Absolvoval jste stavební fakultu. Co ovlivnilo Vaše rozhodnutí stát se knězem?
Asi to, že jsem si jednou řekl, že každá stavba, kterou stavitel postaví, jednou spadne. Ježíš však řekl: „…odcházím, abych Vám připravil místo. U mého Otce je mnoho příbytků…“ Mě začalo přitahovat poslání přivádět lidi do těchto příbytků, a tak jsem se vydal cestou kněžství.
12. Od roku 2012 působíte v řečkovické farnosti. Jak farnost žije a čím Vás po příchodu překvapila?
Jsem velice rád, že řečkovická farnost je velice živá farnost a že zde můžeme zažívat velice živé farní společenství. Přišel jsem do Řečkovic ze Znojemska, kde jsme se starali o farnosti, které byly po válce poznamenány odsunem německy mluvících obyvatel. Byly to venkovské farnosti, kde byly kostely docela prázdné, a navíc jsme jich měli mnoho, takže jsme museli docela dost dojíždět. V Řečkovicích je to opačně. Kostel je docela plný a je jenom jeden. Jsem za řečkovickou farnost velice rád, a byl bych rád, kdybychom živé společenství farnosti mohli dále rozvíjet.
13. Co si pod pojmem velice živá farnost máme představit? Pracujete na nějakých charitativních projektech i u nás?
Živá farnost znamená, že je zde spousta aktivit. Lidé se schází v mnoha malých společenstvích k modlitbě nebo společnému sdílení. Rodiny z farnosti spolu jezdí na hory jak v zimě, tak v létě, s dětmi jezdíme na letní tábor do teepee, s mládeží vyrážíme každý rok na týdenní vandry do hor, mládež pořádá farní karneval na Orláku, pořádáme farní ples, fungují zde čtyři hudební uskupení, která doprovází liturgii zpěvem, pořádáme Manželské večery, Kurzy Alfa nebo festival FULL OF LIFE. Charitativních projektů zde máme několik. Jsou zde ženy, které háčkují obvazy pro boj s leprou, podporujeme studenta v Indii, podporujeme spolek Ruka pro život (www.rukaprozivot.cz), který se stará o handicapované děti, děláme sbírku pro společnost Bakhita (www.bakhita.cz), což je dobročinná organizace zaměřená na pomoc vícečetným rodinám a rodinám či lidem, kteří se dostali do kritických životních situací. Ve spolupráci se skauty pomáháme Charitě s tříkrálovou sbírkou.
14. Prožíváme teď období, které každému z nás zasáhlo do života. Jak se s ním vyrovnáváte Vy jako člověk a jako kněz?
Je to situace, která mě na jednu stranu baví a na druhou stranu přináší ztráty. To, co mě na ní baví, je to, že najednou mám mnoho času, který můžu věnovat věcem, které jsem stále odkládal. Například jsem se začal učit péct chleba. Také mám více času na modlitbu. To, co považuji za ztráty, je živý kontakt s lidmi, ať už při bohoslužbě nebo při dalších jiných příležitostech. Prožívám to také jako velkou příležitost k proměně. Můžeme si více uvědomit, co je pro nás důležité, můžeme se učit prožívat víru jinak, a třeba i osobněji a hlouběji.
15. A poslední otázka na závěr, jak se Vám, jako klukovi z Vysočiny, žije v Brně?
Docela dobře, zvykl jsem si. Myslím, že jsem docela přizpůsobivý 😊.
Rozhovor připravily Kateřina Svobodová a Dana Filipi