Že v Brně na Petrově zvoní poledne již v 11 hodin, ví asi každý Brňan, a skoro každý slyšel o pověsti, proč tomu tak je. Jen v krátkosti si připomeňme, že Švédové v létě 1645 obléhali již čtvrtým měsícem naše město. Ač švédské vojsko pod vedením generála Torstensona mělo mnohonásobnou přesilu, dobýt Brno se mu stále nedařilo. Nevyšla ani snaha nechat město vyhladovět. A pro Brno šťastný, a hlavně vítězný konec popisuje pověst, že Torstenson rozhodl, že pokud Brno nepadne do 15. srpna 1645 do pravého poledne, bude obléhání ukončeno a vojsko odtáhne. Boje, jak praví pověst, byly toho dne urputné, Brnu hrozila porážka. Tu někoho napadlo zvonit na Petrově poledne o hodinu dříve. Švédové odtáhli, město bylo zachráněno.

V Mokré Hoře to máme podobné. Zvonička na Tumaňanově ulici zvoní poledne také v jiný čas. V 11.50, tedy 10 minut před polednem. Proč tomu tak je? Je nějaká zajímavá pověst, která by nám to vysvětlila? Švédové za to nemohou. Ani jiná nepřátelská vojska nás neobléhala tak, abychom je museli porazit lstí s posunem hodin.
Takže naši redaktoři z rubriky Historické okénko začali pátrat. Hledali v archívech, četli ve starých kronikách, ptali se pamětníků. A byli úspěšní! Mokrohorští šli vždy s dobou (v tomto tématu bych řekla přímo s časem). Nebylo jim cizí určovat čas podle slunečních hodin (pravda, za pošmourných dnů to bylo dost nepřesné), později otáčeli přesýpací hodiny o sto šest. Doslechli se i o vodních hodinách, které se používaly v Egyptě a Babylónii. Ovšem natahovací mechanické a kyvadlové hodiny bychom v každé chalupě rozhodně nenašli.


Velkým zlomem byl rok 1889, kdy byla postavena obecní zvonička (dnes na ulici Tumaňanova). Ta v poledne zazvonila a všichni věděli, že je 12 hodin. Jenže to už bylo trošku pozdě. Hospodáři chtěli svůj oběd v pravé poledne. A jak to měly hospodyně stíhat?
Jednoho zimního dne, koncem února, kolem 12. hodiny (nikdo to nebyl schopen určit přesně), někdy na přelomu 19. a 20. století, kdy opět sluneční hodiny zklamaly, vymyslel jistý Jindřich U. praktického pomocníčka pro všechny mokrohorské hospodyně. Zvonička začala zvonit poledne 10 minut předem. To je právě doba, která je potřeba k poslednímu dochucení a nandání jídla z hrnců na talíře, a pak už stačí jen zavolat: „Pantáto, oběd".

Mgr. Dana Malíková