Když se řekne autismus, hodně lidí si vybaví nanejvýš slavný oscarový film Rain Man s Dustinem Hoffmanem v hlavní roli. Můžete nám laikům vysvětlit, v čem spočívá porucha autistického spektra?
Autismus je celoživotní neurovývojové onemocnění. Jedná se o poruchu v tom smyslu, že dítě žije ve svém vlastním světě a nerozumí světu okolo. Je to, pro přirovnání, něco podobného, jako kdyby nás naložili do kosmické lodi a odvezli na Saturn, kde by byla úplně jiná civilizace, jiné bytosti, a my bychom vůbec nerozuměli tomu, proč to takhle je. Oni by ale po nás chtěli, ať dodržujeme jejich pravidla.
Proto smyslem výuky u nás je připravit děti co nejlépe do života. To znamená, že v naší škole u většiny dětí nejde ani tak o to, aby se naučily výborně číst a počítat, ale v prvé řadě se je snažíme vést k samostatnosti, aby si dokázaly třeba zajít samy na nákup, samy se najíst, udržovat hygienu a docházelo u nich k co nejméně stresovým situacím.
2. Před dvaceti lety se o autismu moc nemluvilo, znamená to, že předtím tato porucha neexistovala? Kde se najednou vzala myšlenka vzdělávat autisty?
Dříve nebyly poruchy autistického spektra diagnostikovány. Děti s touto poruchou byly brány jako nevychované nebo rozmazlené.
V roce 2002 vznikl na ministerstvu školství projekt, v jehož rámci ministerstvo jmenovalo v každém kraji České republiky jednoho koordinátora, který měl za úkol zjišťovat, kolik je tam osob s poruchami autistického spektra, v jakém jsou věku, jaké mají potřeby a jak je o ně postaráno. Jihomoravská koordinátorka Zuzana Žampachová, nyní vedoucí našeho speciálního pedagogického centra, zjistila, že jsou zde děti s autismem, které by bylo potřeba vzdělávat. Vznesla tedy požadavek na Jihomoravský kraj, který vzdělávání dětí se specifickými vzdělávacími potřebami zajišťuje. Jihomoravský kraj oslovil tehdejší ředitele zvláštních škol s žádostí o vzdělávání dětí s autismem. Na naší škole se v té době uvolnily prostory zhruba jedné třídy, tak jsem nabídl, že bychom mohli děti s autismem vyučovat u nás. V lednu 2003 jsme otevřeli první třídu pro autisty. Za rok se ukázalo, že jedna třída je málo, a tak když nám odešli deváťáci, otevřeli jsme další třídu. Takto jsme provedli postupně transformaci celé školy a stali se školou, která se věnuje výhradně vzdělávání dětí s poruchou autistického spektra. Všechny děti u nás mají kromě autismu ještě další mentální postižení, buď lehké, střední nebo těžké. Některé děti mají ještě další souběžná postižení.
3. V čem se liší prostory pro výuku dětí s autismem od třídy v běžné základní škole? A jak taková vyučovací hodina probíhá?
Jedna z prvních věcí, kterou jsme udělali, když jsme se stali školou jen pro autisty, byla, že jsme zrušili zvonění. U nás nezvoní, některým dětem by to vadilo a mohly by se dostávat do afektu. Pro některé děti je zase problém cestování. Proto jsme stanovili, že výuka bude začínat od půl osmé do devíti. Proč máme rodičům ještě ztěžovat situaci? Také nemáme pětačtyřicetiminutové vyučovací hodiny. Vyučovací hodina je tak dlouhá, jak to dítě zvládne. Snažíme se děti vést na horní hranici jejich schopností a možností, ale nesmíme to přehnat, protože pak by docházelo ke stresu a afektům.
Další velkou odlišností od vzdělávání v běžné základní škole je individuální výuka. Ve třídě máme šest dětí. Snažíme se, aby děti spolu dokázaly fungovat a učit se ve skupině. Je důležité, aby uměly navázat a udržet sociální kontakt, aby pobyt mezi více lidmi u nich nevzbuzoval stres a dovedly se orientovat v různých sociálních situacích. V situacích, které nám připadají běžné, se autistické dítě může ztratit.
Co se týká vybavení nebo uspořádání třídy, v běžné základní škole je jedna velká místnost, kde se všechny děti učí. U nás se třída skládá z herny, kde děti tráví přestávky nebo čas mezi hodinami, a místnosti, které říkáme individuální učebna. Výuka probíhá tak, že učitel vezme jedno dítě do individuální učebny a učí třeba český jazyk. Pak dítě odvede zpátky, vezme si další dítě na individuální výuku, druhý učitel zase učí jiné dítě, a tak se to pořád točí. V každé třídě máme dva učitele a jednoho až dva asistenty pedagoga.
4. Když děti s poruchou autistického spektra dokončí základní školní docházku, mají možnost dalšího studia, nebo tím jejich vzdělávání končí?
Záleží na míře jejich postižení. Děti, které zvládnou docházku do běžné základní školy, většinou to bývá s asistentem, můžou jít třeba i na střední školu a následně na vysokou školu. Většinou to však opravdu bývají děti s nízkou mírou symptomatiky autistické poruchy.
Ale děti, které chodí k nám nebo do speciální školy, jejichž postižení je závažnější, případně mají i kombinaci s mentálním postižením, mohou v těch nejlepších případech od nás jít třeba na nějaké učiliště, kde jsou schopni se jim přizpůsobit. Mohou také být v nějaké chráněné dílně, ale nejčastěji pak tyto děti zůstávají doma, protože není zařízení, které by se o ně staralo. A to je veliký problém, na který dlouhodobě upozorňujeme. Mohou také ještě studovat praktickou školu, což je de facto střední škola. My jsme jednu třídu otevřeli letos v září. Jde o školu pro děti se závažnější mírou postižení. Ty se zde učí například domácím pracím. Ale co potom, to je problém.
5. Kapacita vaší školy se díky nové řečkovické pobočce zvýšila, ale předpokládám, že to stále ještě nestačí. Jak moc převyšuje zájem vaše možnosti?
My jsme k zápisu do první třídy nemohli vzít všechny děti. Udělali jsme seznam, se kterým jsem šel k notáři na losování. Mohli jsme vzít šest dětí a dvanáct jich zůstalo pod čarou, a z těch jsme u notáře losovali, kterých dalších šest přijmeme. A je to hrozné, když voláte rodičům a oznamujete jim, že nemůžete přijmout jejich dítě. Ti rodiče mají i tak velký problém, a ještě jim škola zavolá, že jejich dítě nebere. Každý rok přibývá dětí s autismem i požadavků na naši školu. A to mluvím jenom o těch, které přijímáme do první třídy a které ze zákona musí zahájit povinnou školní docházku. Ještě jsou další, které by k nám rády přestoupily odjinud. Volali mi třeba rodiče z Olomouce, kteří se dozvěděli o naší škole, že by se chtěli přestěhovat do Brna, aby jejich dítě mohlo chodit k nám. A já jsem jim musel říct, že to bohužel nejde. Děti, které se nedostanou k nám na školu, se hlásí na ostatní speciální školy, které ale nejsou zaměřeny výlučně na autisty. Všechny speciální školy jsou přetížené, co se týká zápisu do první třídy. Proto jsem byl moc rád, že se podařilo sehnat tyto prostory a letos otevřít dvě nové třídy. My ale nemůžeme najednou otevřít deset nových tříd, i kdyby to tady bylo nafukovací. Všichni naši učitelé, asistenti a vychovatelé absolvovali studium zaměřené na speciální pedagogiku. Kdybychom otevřeli další třídy a dali bychom tam pedagogy, které jsme přijali jako nové, neuměli by s dětmi s autismem pracovat. To by nezvládli. A bylo by to špatné jak pro děti, tak pro ty kantory. Proto vždy musíme nové pedagogy nejdříve postupně zapracovávat.
6. Čím Vás vaše autistické děti potěší? Co je pro Vás největším povzbuzením a potvrzením toho, že Vaše práce má smysl?
Největším povzbuzením pro mě je právě to, že naše práce má smysl. Když jsme se začali věnovat dětem s autismem, uvědomil jsem si, jak těžké postižení to je. Po pár letech jsem si začal říkat, jak jsem rozmazlený, že si stěžuji na spoustu věcí, ale když se pak podívám na problematiku autismu, získávám velmi pokorný vztah k životu. Jestliže máme pokoru k životu, jsme daleko volnější, svobodnější a šťastnější, protože máme menší nároky. Když člověk pochopí, že nemůže mít vždycky všechno a že k životu patří i to negativní – jinak bychom ani nevěděli, co je pozitivní – přiblíží se k podstatě života a je mu lehčeji.
Často si říkám, jaké mě potkalo štěstí, že můžu dělat práci, která má smysl. Podstatné totiž je, jaké máme srdce, jaké máme povahy – a naše děti jsou čisté povahy.
Rozhovor připravily Dana Filipi a Kateřina Svobodová