S nadcházejícím jarem, ještě dřív než se větve stromů a keřů zahalí do zeleného listí, máme poslední příležitosti vidět to, co nám jinak po velkou část roku zůstane v zahradách a parcích ukryto. Není to příliš dávno, snad tak deset až čtrnáct dní, kdy mi nad hlavou přelétla čtveřice krásných růžovookrových ptáků s bílými partiemi pod zobáčkem, na čele a kostřeci, s černými ocasními péry, s černým knírkem a nepřehlédnutelnými modrobíločerně žíhanými okraji letek. Sojky. Přeletěly zcela tiše a společně „zaparkovaly“ ve větvích sousedova ořechu. Na rušné ulici, kde za hodinu projedou stovky aut. Tlumeně a decentně si mezi sebou povídaly, pak jedna z nich sletěla na zem a intenzivně hledala v napadaném listí zatoulané oříšky. Poté, co nějaký našla, vyslala signál a ostatní přistály vedle ní. Úroda však byla zřejmě mizerná a soused krkoun většinu vysbíral, takže se za chvíli všechny zvedly, a jak tiše přilétly, tak tiše i zmizely. Ten, kdo ví, jak hlasitě a protivně dovedou tito krasavci vřískat v lese, sotva vás na dálku spatří, tak musí být překvapen jejich kultivovaným projevem v lidském sídlišti. Jsou holt přizpůsobiví, neagresivní, nevtírají se a rozhodně se nesnaží ovládnout zdejší prostor.
Při nedávné procházce s naším pejskem jsem pak byl, rovněž na ulici, svědkem poněkud drsnější příhody mezi příslušníky ptačí říše. Na chodníku se, tak dva tři metry přede mnou, procházeli zdivočelí holubi. Dobře je znáte. Sezobávali zbytky, které jim tam útlocitní lidé, s představou, že činí dobře, vysypali. Oprsklí holubi byli krmením tak zaujati, že nezaregistrovali mě, ale ani bleskový útok dravce, sedícího nehybně ve větvích turecké lísky nad chodníkem. Dravec byl o poznání větší než holub, jeho velikost, zbarvení a způsob útoku téměř vylučovaly, že by se jednalo o poštolku. I dravec byl svým lovem natolik zaujatý, že zcela ignoroval moji přítomnost i přítomnost mého psa. Vpadl mezi holuby doslova metr přede mnou. Po několika úderech zobanem do hlavy oběti holuba uchopil a v klidu odnesl. Choval se zcela podle zákonů přírody a mně tím svým krutým, statisticky nevýznamným příspěvkem naznačil, že některé přemnožené opeřence není nutno regulovat rázně po „bolševicku či myslivecku“, jak nedávno ukazovali v jedné naší TV. Jako biologovi mi to nedalo, abych se nesnažil úspěšného predátora identifikovat. Za nejpravděpodobnější se mi jeví samice krahujce obecného, který podle recentních údajů rovněž migruje z lesů do měst. Báječný a užitečný imigrant. Takové budu zvát k nám rád a kdykoliv, a nemusím být přitom kancléřem či kancléřkou.


A třetí příběh, který bych rád zmínil, se týká imigranta ze skupiny savců. Setkáváme se s ním stále častěji v našich parcích a zahradách, dokonce častěji než s dříve přemnoženými polodivokými kočkami. Jsou to kuny skalní, krásné lasicovité šelmy hnědé srsti s bílou náprsenkou a vlnivým pohybem těla. Setkání není ten správný výraz, protože setkání jsou většinou náhodná, nicméně na stopy jejich činnosti narážíme téměř denně, aniž si to uvědomujeme. Méně příjemné stopy představuje jejich trus, obsahující velmi často pecky sladkého drobného ovoce. To je jasný, identifikující markant jejich přítomnosti. Tyto kuny jsou známí mlsouni, nicméně protože to jsou šelmy, tvoří převážnou součást jejich potravy drobní živočichové. Nejčastěji hlodavci - v našich městských podmínkách myši a potkani. Dospělá kuna lesní dorůstá hmotnosti 3-4 kg a se vzrostlým potkanem, který může dorůst extrémně hmotnosti až 1 kg, si poradí velmi snadno. Vlezlých a odporných myší mě kuny na půdě naší chalupy zbavily dokonale. Usadily se tam a já si je hýčkám. Je sice pravda, že kuny jsou zvířata s převážně noční aktivitou a jejich hry či zápasy v noci jsou provázeny dupáním a vřískáním, nicméně vědomí, že zmínění protivní hlodavci z mého obydlí zmizeli, je plně v mých očích rehabilituje. A navíc, s věkem hůř slyším, a tak jsem k nim ještě shovívavější.
Jak vidíte, není pro mě imigrant jako imigrant, a vy, kdo občas moje příspěvky v Řeči čtete, jste jistě pochopili, že výše napsané řádky jsem napsal jako přírodovědec-biolog a ne jako předseda výboru pro národnostní menšiny.
Váš RNDr. Ivan Koláčný