Již 51 let žije v naší městské části MUDr. Pavel Chadim, bývalý hráč baseballu a nyní hlavní trenér české mužské baseballové reprezentace.
Jako hráč získal deset mistrovských titulů za sebou a za dvanáct let v české reprezentaci šestkrát startoval na mistrovství Evropy. Úspěchy Pavel Chadim sbírá také jako baseballový kouč, vybojoval evropský titul s národním týmem hráčů do 21 let a kontinentální stříbro s výběrem do 23 let.
Před několika týdny náš národní baseballový tým pod jeho vedením dosáhl dosavadního největšího českého úspěchu. Po loňské úspěšné kvalifikaci se letos v březnu zúčastnil prestižního World Baseball Classic (WBC) v Japonsku. Tento turnaj je považován za jakési neoficiální mistrovství světa, ve kterém je možné potkat se a poměřit s těmi nejlepšími profesionálními sportovci v baseballu. Už samotný postup našeho týmu, který je složen především z nadšených amatérů, zaujal nejen baseballový svět natolik, že o českých baseballistech vyšla reportáž v The New York Times. Reportér nejznámějšího listu planety dokonce osobně dorazil do Česka. Je opravdu velkou raritou, aby se nejlépe placení hráči světa setkali v soutěži s amatérskými sportovci. Členové národního týmu se totiž živí různými povoláními. Najdeme zde např. hasiče, učitele, zahradníka..., a Pavel Chadim je povoláním neurolog.
Jsem moc ráda, že po letech, co Pavla osobně znám, jej můžu teď představit i našim čtenářům.
Pavle, vím o Tobě, že v naší městské části žiješ dlouho. Ale prozradíš nám, odkud a kdy ses do Řečkovic přistěhoval?
Děkuji za pozvání k rozhovoru. Mamka je z Mikulova a taťka z Vysočiny, kde je největší část rodu Chadimů. Seznámili se na studiích a já jsem se narodil ve Valticích, kde je porodnice, a pár měsíců jsme bydleli u babičky v Mikulově. Naši se přestěhovali do Řečkovic před 51 lety, a od té doby žiji zde. Jsem velký řečkovický patriot. V Řečkovicích jsme bydleli nejdříve na ulici Družstevní u konečné šaliny, poté, jak se dostavělo nové sídliště, tak na Kunštátské 13, a do školy jsem chodil na Horácké náměstí 13. A z toho je také nejspíš jasné, jaké číslo jsem ve sportu nosil na zádech.
Šťastná třináctka! Dalo by se tedy říct, že i Tvé rané začátky s baseballem by bylo možné zasadit právě do míst naší městské části. Mohl bys tedy popsat, jak a kde Tvé první seznámení s tímto sportem probíhalo?
Ano, nejlepší baseball v České republice je pevně spjat s naší čtvrtí. Kousek od našeho domu na Kunštátské byli tehdy v pronájmu na fotbalovém hřišti klubu SK Řečkovice nynější Draci Brno, tehdy VŠZ Brno. Tam jsem přišel ve svých šestnácti letech na nábor, poté co jsem po deseti letech skončil s tenisem za Lužánkami. Draci se pak přestěhovali na „skutečné“ baseballové hřiště v legendárním Zamilovaném hájku, který zažil náš první titul v roce 1995.
To Tě baseball musel velice nadchnout, že jsi dál pokračoval. Mnohdy se stává, že se spousta mladých dětských sportovních talentů z nejrůznějších důvodů přestane sportu věnovat. Co bylo u Tebe rozhodující proto, abys u baseballu vytrval a pokračoval?
To není jednoduchá otázka. Skončil jsem v patnácti letech s tenisem, individuálním sportem, a to, co mě asi udrželo u baseballu, je ten sportovní kolektiv. A taky jsem měl štěstí, že jsme spolu se spoluhráči začali budovat mládež a mělo to celé smysl. Myslím, že v Brně už není moc lidí, kteří by neznali Draky Brno, kteří vzlétli ze Zamilcu.
Jsi považovaný za jednu z ikon českého baseballu. Jelikož se ale u nás jedná i v těch nejvyšších soutěžích o sport veskrze amatérský, jak pro Tebe bylo těžké skloubit povolání a rodinu? Vidíš nějaký rozdíl v době, kdys aktivně hrál a následně pak přešel do role hlavního trenéra?
Další těžká otázka. Určitě to skloubení není jednoduché, ale má to i své výhody, není tolik času řešit malichernosti. A rozdíl za posledních třicet let? Ohromný rozdíl je v popularitě, zvláště nyní po Japonsku, zájmu mládeže a také v úrovni dovedností jednotlivých hráčů. Nejmarkantnější jsou rychlosti nadhazovačů. Dnes 140 km/h hodí i junioři, dříve dospělí házeli okolo 130 km/h.
Jak jako bývalý dlouholetý hráč vidíš dnešní vnímání baseballu v České republice? Jak moc rozdílné je to oproti době Tvé největší hráčské kariéry?
Myslím, že jsme se zařadili mezi populární kolektivní sporty minimálně u mládeže, která sleduje americké filmy a často i nejlepší ligu světa Major league baseball. Velkou výhodou našeho sportu je, že jsme nejen kolektivní, ale i outdoorový sport, tedy na čerstvém vzduchu, nejen zavření v tělocvičně. V našem sportu mohou být úspěšné všechny somatotypy dětí – a kdo hodí daleko, tomu bude baseball ležet u nohou.
Pavle, ještě jednou blahopřeji! Reprezentační tým složený z amatérských hráčů zvládl loni náročnou kvalifikaci a hrál v březnu na elitním turnaji World Baseball Classic v Tokiu. Jak ty osobně vnímáš tento historický úspěch?
Moc díky. Pro mě osobně je to samozřejmě něco jako splněný sen, na kterém pracovaly desítky a stovky baseballových nadšenců nejméně posledních čtyřicet let. Prosadit se v České republice napříč sporty je strašně složité, a prosadit se ve světovém baseballu je pro malou zemi, jako jsme my, téměř nemožné. Ale věřím, že štěstí přeje připraveným, a my jsme se připravovali poctivě. I tak ale děkujeme nejméně osudu, že jsme si to mohli prožít.
Na českou extraligu chodí fanoušci v desítkách, nanejvýš stovkách lidí – a většinou se jedná o rodinné příslušníky nebo přátele. Ty jsi teď s národním týmem zažil na WBC v Tokio Dome i padesát tisíc diváků. To je něco, o čem jsi Ty ani ostatní hráči snad ani nesnili. To musel být úžasný pocit. Jak na vás ta atmosféra zapůsobila?
Není pro sportovce nic horšího než hrát před prázdnými tribunami. A zároveň i naopak. Není lepšího pocitu než hrát pro padesát tisíc lidí. Baseball je takové venkovní divadlo, a nejen zápas s Japonskem byl pro nás hlavním světovým pódiem. Kromě diváků na stadionu pak ale šedesát milionů Japonců u televize, a na celém světě nejméně sto milionů diváků vidělo naše zápasy. Neuvěřitelný pocit a hrdost na český sport, na český baseball. A když vám hodinu před zápasem po vašem rozcvičení zatleská naráz třicet tisíc diváků, kteří přišli o dvě hodiny dříve na stadion, tak máte husí kůži.
No jen si to představím, také mám husí kůži. Teď vás čeká další výzva, a to je zářijové Mistrovství Evropy, které se bude konat v České republice. Největší baseballový turnaj v Evropě se vrací do Česka po devíti letech. Naši reprezentanti skončili na ME nejlépe na čtvrtém místě. Jaké cíle si kladete v tomto turnaji? Cítíte se víc sebevědomí po návratu z Japonska?
Velká očekávání vedou k velkým zklamáním, ale chceme se pokusit splnit cíl mnoha baseballových generací a získat první mužskou medaili pro český baseball. Já sám jsem před dvaceti lety byl dvakrát pátý. Vím, jak blízko a zároveň daleko jsme byli. Ale aby sport dával smysl, musí být pro koho hrát, proto zveme všechny Brňáky koncem září na tribuny.
Budeme tam! Zajímalo by mě ale také, jestli je něco, co bys ještě chtěl v době svého působení hlavního trenéra s týmem zažít. Je nějaký takový sen?
Už jsem na to vlastně odpověděl. Za posledních třicet let získalo na ME jedenáct jiných evropských zemí medaili, chtěli bychom být dvanáctou zemí. Myslím, že si to český baseball za ty roky dřiny zaslouží. Ale vím, že na zásluhy se ve sportu nehraje.
Pavle, děkuji za rozhovor. Přejeme spoustu baseballových i osobních úspěchů!
Já také ještě jednou děkuji za pozvání, a také jsem chtěl poděkovat všem, kteří se snaží zlepšit život v naší čtvrti. Často je to nevděčná práce, proto bych vám všem chtěl popřát neutuchající elán. Nejen mně se tady žije velmi dobře.
Lenka Vystrčilová