Na sklonku prázdnin nás navždy opustil bratr Karel Procházka, skautským jménem Hockay. V úterý 5. září se do řečkovického kostela přišli rozloučit s touto legendou řečkovického skautingu rodina, skautky, skauti a široká veřejnost.
My, řečkovičtí skauti, jsme br. Hockaye vnímali především jako člověka, který se od začátku devadesátých let velkou měrou podílel na znovuobnovení našeho řečkovického skautského střediska. S úsměvem vždy vzpomínáme, jak jsme jako malí skauti někde podpalovali „na černo“ bez dovolení ohníček a ten, kdo hlídal, zda někdo nejde, hned hlásil „Pozor, blíží se „Hokejka“,“ což byl mírně zesměšňující signál, že přichází ten, který s jakoukoli nepřístojností zatočí. Všichni jsme k němu měli opravdu veliký respekt. Mnohdy teprve po letech, v dospělosti, jsme dovedli ocenit, jakou důležitost jeho osoba na táborech měla.
S přelomem tisíciletí bylo na Hockayovi znát, že jej intenzivní nejen skautský život již vyčerpává. Stal se tak rádcem všech, kteří připravovali tábory a ceremoniály, a často jsme za ním chodili si o věcech promluvit domů, kde nám v přátelské atmosféře, kterou ladila i jeho manželka a dcera Dana, vždy rád poradil a byl zvědav, co je ve středisku nového, a měl radost z toho, že jeho řečkovických skautů je už skoro tři sta.
Br. Hockay byl velmi aktivní i mimo působení v našem středisku – více jak patnáct let byl jedním z hlavních organizátorů akce Betlémské světlo a podílel se na vzdělávání dnešních skautských vůdců po celé republice.
Za své činy obdržel mnoho vyznamenání, z nichž poslední a nejvýznamnější – Řád stříbrného vlka získal před několika lety na stejném místě, na kterém se nyní konal smuteční obřad.
Jiří Libus
vedoucí řečkovického skautského střediska
