Pokud nepatříte mezi VIP a prezidenti včetně ministrů si u vás denně nepodávají kliku, stane se vám za život snad jedinkrát, že se setkáte tváří v tvář s člověkem, jehož životní příběh znáte z novin časopisů a knih, možná lépe, než ho zná on sám. Aspoň jak jste si až dosud mysleli. Moci si však s tímto člověkem podat ruku, vyslechnout si jeho vyprávění nefiltrované a pokládat mu otázky, které vás mimořádně zajímají a na které se ho dosud žádný reportér nezeptal, považuji za ohromné štěstí. A já jsem to štěstí měl.
Ve středu 11. října 2017, v předečer zahájení výstavy Rytíři nebes, věnované československým letcům bojujícím v řadách RAF za druhé světové války, jsem využil příležitosti setkat se v komorním okruhu posluchačů s legendárním pilotem izraelského letectva majorem Hugem Maromem.
To setkání proběhlo na půdě Židovské obce Brno, a protože jsem byl na besedě včas, seděl jsem v první řadě přímo naproti Němu. Byl jsem, informován s předstihem médii, připraven snad na všechno. Přesto jsem nevěřícně poslouchal a zíral. Že je Hugo Marom (původním příjmením Meisl) rodilý Brňan, jsem věděl. Věděl jsem i další podrobnosti, že však i po 60 letech života v Izraeli bude hovořit krásnou češtinou bez cizího akcentu, jsem nečekal. Jeho slovní obraty, stavba vět a celých souvětí by byly lahůdkou pro každého češtináře.
Poté, co zasedl Hugo Marom za čestný stůl k mikrofonu a po jeho představení publiku, začal nás seznamovat se svým neobyčejným životem.
Jen pro ty, kteří neznají osudy Huga Maroma, je ve stručnosti prozradím. Narodil se v roce 1928 v Brně na dnešní Jarošce v domě č. 15. Jeho otec byl známý brněnský zlatník, po první světové válce, kterou prožil jako ruský legionář, sloužil jako voják na Podkarpatské Rusi. Spolu s Tondou Sekalem z naší Mokré Hory. V Meislově rodině se hovořilo výhradně česky. Po smrti staršího bratra Kurta dostali Hugo i jeho mladší bratr Rudolf do rodiny jako adoptivního bratra křesťanského sirotka Pepíka Kamarýta. V roce 1939 na naléhání rodičů odjeli Hugo a Rudi s transportem Nicolase Wintona do Británie. Adoptivní syn Josef byl nacistickými úřady manželům Meislovým odebrán a oni sami nedlouho poté zahynuli v koncetráku.
Jako neplnoletý nemohl se Hugo dostat k vysněnému letectvu, po kterém od dětství toužil. Krok k naplnění jeho snu přišel až ke konci války, kdy se stal ještě v Británii leteckým kadetem. Válka skončila a Hugo se spolu s bratrem vrátil do ČSR a zamířil do Brna. Na Mokré Hoře se setkal s panem Sekalem, který těsně před transportem Meislových do Mauthausenu stačil na zahradě svého domu zakopat a před Němci ukrýt nejdůležitější majetek Meislů. Oba chlapci vše ukryté, včetně rodinné korespondence a dalších dokumentů, beze zbytku obdrželi.
V poválečném Československu vystudoval Hugo průmyslovku a začal studovat na technice, v Olomouci dokončil letecký výcvik, a když v roce 1949 zazněla výzva prvního izraelského premiéra Ben Guriona o pomoc nově vzniklému Státu Izrael, neváhal Hugo a přihlásil se jako letec do bojů za jeho existenci. Účastnil se i organizace transportů vojenského materiálu ze žateckého letiště v západních Čechách do Tel Avivu. Ještě v Olomouci se seznámil se svojí pozdější manželkou, se kterou pak v nové vlasti založil rodinu.
S výjimkou války proti Libanonu v roce 1982 zúčastnil se Hugo (nyní již nositel hebrejského příjmení Marom = nebesa) jako letec všech válek proti arabským nepřátelům. V té první pouze jako pilot pozorovacího Piperu. Zásluhou Huga Maroma byla následně zřízena 110. letka nočních stíhačů, vybavená z Francie zakoupenými dvoumotorovými Mosquity. Hugo bojoval i ve druhé arabsko-izraelské válce o Suez v roce 1956. V šestidenní válce v roce 1967 zásoboval jako pilot vojenského transportního letectva izraelské tanky Ariela Šarona na východním břehu Suezu. Ty tehdy stály již na dohled od Káhiry. Zúčastnil se jako 45letý letec v říjnu 1973 války na svátek Jom Kipur znovu jako pilot bombardovacích a zásobovacích leteckých sil. Ve válečném mezidobí jako vystudovaný letecký technik (studia dokončil ve Velké Británii) založil a vedl firmu zabývající se výrobou letadel, jejich vybavením, ale i projektováním a stavbou letišť.
Poutavé vyprávění se zdánlivě blížilo ke konci, Hugo Marom odpovídal na poslední dotazy z publika, když tu se jeden z posluchačů, Ing. Roman Gronský, zvedl a vyzval pana Maroma: „A tak nám teď Hugo řekni, jak to bylo tenkrát v té Biafře.“
A já jsem vyslechl snad nejsilnější příběh lidství a odvahy za celý svůj život.
Tehdy na konci šedesátých let měl Hugo Marom díky své profesi a kontaktům ve světě možnost seznámit se s tragickým osudem obyvatel východní části Nigérie, ve které po vojenském puči byla vyhlášena nezávislá křesťanská Republika Biafra. Jak to v Africe bývá časté, vyhlášení nového státu bylo spojeno s lokální válkou a etnickou čistkou ze strany původního státu. V Nigérii při ní byly vyvražděny prakticky veškeré dospělé generace tamních Igbů. Nové Biafře vyjádřila sympatie a částečně poskytla pomoc Francie, Portugalsko a Jižní Afrika. Ostatní svět včetně SSSR, jeho satelitů i Velké Británie spolu s Izraelem stál na straně centrální vlády v Abuji. Nigérijské agresi a blokádě Biafry padlo tenkrát za oběť několik milionů obyvatel, desítky tisíc, zejména dětí, byly soustředěny do jednoho místa a odsouzeny k smrti hladem. Tehdy si Hugo Marom uvědomil, jak se situace těchto dětí podobá osudu židovských dětí a jeho samého před třiceti lety v Hitlerem okupované Evropě.
Bylo mu jasné, že jako občan Izraele vysoce riskuje, nicméně se bez odkladů vydal do USA, kde měl řadu osobních přátel v americké armádě a během několika dní získal za symbolickou částku jednoho dolaru zapůjčení pěti čtyřmotorových vojenských Boeingů C 97, upravených pro transportní účely. Za pomoci Švýcara Kurta Herzoga z Mezinárodního červeného kříže získal od této organizace potraviny a základní zdravotnické a životní potřeby pro biaferské sirotky. Maromovy boeingy, nyní již se znaky Červeného kříže, s americkými a izraelskými letci a mechaniky vybavenými pasy Červeného kříže, vytvořily během několika týdnů letecký most ze sousedního afrického Dahomey do obklíčené Biafry. Tam vozily potraviny, při zpáteční cestě na podlahách přikurtované biaferské děti. Celkem jich takto Hugo Marom se svými přáteli zachránil přes 30.000. Protože aktivita Huga Maroma byla v rozporu s tehdejší politikou Izraele, zůstala v přísném utajení až do nedávné doby, kdy ji poprvé zveřejnila sama oficiální nigérijská místa.
Co k tomu více dodat?
Podobně jako sir Nicolas Winton ani Hugo Marom se svým nanejvýš humanitárním činem nikde nechlubil a ani nechlubí. Nebýt zmíněné výzvy z publika, asi bychom se o něm nedověděli. Stejně tak bychom se zřejmě nedověděli, že autory ideového návrhu na památník dětských židovských transportů z Prahy do Británie, umístěný na Hlavním (dnes už zase Wilsonově) nádraží v Praze, je dílem Huga Maroma a jeho dcery. Replika dveří historického vagonu, nesoucích na vnitřní straně okna otisky loučících se dětských dlaní, na zevní straně pak dlaní jejich rodičů, hluboce zapůsobí. Rozhodně víc než původně zamýšlená postava sira Nicolase Wintona.
Dnes žije Hugo Marom s rodinou v Tel Avivu a věnuje se klenotnictví, tradičnímu řemeslu v rodině brněnských Meislů. Dodnes má československé (dnes už tedy české) občanství a Českou republiku považuje za svoji vlast, stejně jako Izrael. A Brno za své město.
Ivan Koláčný