Založení našeho hřbitova se datuje do roku 1866. Jedná se o třetí řečkovický hřbitov. Všechny předcházející se nacházely poblíž něj. Úplně první pohřební místo bylo kolem farního kostela svatého Vavřince, který je poprvé zmiňován roku 1338, ale pravděpodobně vznikl minimálně o 15 let dříve. Roku 1804 byl severněji založen druhý hřbitov, těsně nad zámeckou zahradou, v místech dnešní smyčky autobusů. Konečně roku 1866 vznikl ještě kousek severněji nový hřbitov, tenkrát to bylo kvůli zvýšené potřebě pohřbívání v souvislosti s rozšířením cholery po prusko-rakouské válce. Smutný rok 1866, kdy zabíjela jak válka, tak i nemoc, připomíná kamenný kříž na průsečíku hlavních hřbitovních cest. Tento hřbitov, ač vznikl narychlo z obav před šířící se cholerou, využíváme do dnešních dnů.
Hřbitov byl v minulosti několikrát rozšiřován, poprvé roku 1908, pak během obou světových válek, roku 1957 byl založen urnový háj. K poslednímu rozšíření došlo v roce 2001 a dnes toto pietní místo čítá na 4 500 hrobů.
Pro každého je asi nejdůležitější ten hrob, kde leží jeho blízcí a milovaní. Tam vedou přirozeně naše kroky, když hřbitov navštěvujeme. Jsou zde však i hroby, kde odpočívají naši bývalí spoluobčané, sousedé, mnozí se zajímavými osudy. Pojďme si některé připomenout.
Samozřejmě najdeme na náhrobcích jména těch, po kterých se dnes jmenují ulice naší městské části. Je to třeba Jan Filkuka (1859-1921), botanik, organizátor školství, který až do své smrti působil jako nadučitel v Řečkovicích. Zasloužil se o vznik nové školy v roce 1908 a o zřízení měšťanské školy v roce 1919. Václav Renč (1911-1973), básník, redaktor, dramatik a překladatel. Do Brna se přistěhoval po válce, to jestě netušil, co mu přinese krutá komunistická zvůle 50. let. Roku 1951 byl odsouzen k 25 letům vězení za údajnou špionáž pro Vatikán, čili za nic... Na řečkovickém hřbitově odpočívá i v mladém věku zabitý Jaroslav Kron (1920-1944). Po maturitě pracoval v brněnské Zbrojovce, v říjnu 1944 se dostal do konfliktu s hlídkou gestapáků, pokusil se utéct, byl však postřelen a po převozu do nemocnice zemřel. Leží zde i Vojtěška Matyášová (1894-1975), učitelka, kronikářka Řečkovic, sociální a kulturní pracovnice. A najdeme tu i další hroby se jmény, která známe z názvů našich ulic. Mnohá známá jména jsou na tzv. čestném hrobě, u pomníku můžeme vzpomenout na Antonína a Antonii Bohatcovy, Antonína Cupáka, Karla Gromeše, Richarda Hapalu, Františka Kolaříka, Františka Malíka, Vojtěcha Měřičku, Františka Vránu a další, kteří položili svoje životy během 2. světové války.
Na našem hřbitově odpočívají i lidé, ve svých původních profesích spjatí s kulturou. Například spisovatel František Neužil (1907-1995), grafik Ivan Chatrný (1928-1983), najdeme zde náhrobek s notovou osnovou, který patří Janu Kuncovi (1883-1976), hudebnímu skladateli a kritikovi, prvnímu životopisci Leoše Janáčka. V mladém věku podlehl těžké nemoci filmový režisér Petr Hvižď (1963-2000), připomíná nám ho nejen náhrobek, ale především jeho oceňovaný historický film Řád. A asi všem je známý František Kocourek (1947-1991). Výstižně ho popsal Bolek Polívka, když o Kocourkovi řekl: "Byl mýtem ještě za živa." Málokdo je s Brnem tolik spjatý jako tento recesista, mystifikátor, herec, všeuměl a lamželezo. Byl velkým znalcem a propagátorem brněnské mluvy, tzv. hantecu. Vyučil se písmomalířem, živil se však rozvážením uhlí a bavením ostatních. I jeho "usnutí" při nedojedeném obědě v restauraci u Vírské přehrady bylo mnohými považováno za vtip...
Možná si dodnes některé obyvatelky Řečkovic a Mokré Hory při návštěvě hřbitova vzpomenou na Augustu Marčíkovou (1901-1988), která v naší čtvrti pracovala od roku 1924 jako porodní asistentka. Jako poslední vzpomínku jsem si nechala příběh paní Marie Morbacherové (1913-1945), který si nezadá s náměty velkých filmových dramat. Rodina Morbacherova se při posledních válečných bojích 2. světové války přesunula z Řečkovic do Ořešína, kde si mysleli, že budou před postupující frontou v bezpečí. Dne 2. května začala malá dcerka paní Marie plakat, že má hlad. Marie tedy vyšla z prádelny, kde se ukrývali, do kuchyně připravit jídlo. V té chvíli dopadl na dům granát a paní Marie byla těžce poraněna na hlavě. Manžel ji na vozíku odvezl do Jehnic, kde vyhledal doktora Doležala, ten po zběžné prohlídce konstatoval smrtelné zranění a vystavil úmrtní list. Pan Morbacher to však nevzdal, protože jeho žena, ač byla v bezvědomí, stále dýchala. Vezl ji tedy dál, směrem na Lelekovice, kde u ustupující německé armády vyhledal lékaře. Ten poskytl raněné základní ošetření. Manžel dovezl paní Marii zpět do Ořešína, obec byla mezitím z příkazu německé armády vystěhována, děti Morbacherových se však naštěstí ukryly. Druhý den se manžel opět vydal hledat lékaře do Lelekovic, ale než se vrátil, Marie zemřela. Nejdříve byla pohřbena na zahradě, později byla exhumována a pohřbena na řečkovickém hřbitově. Její mladší sestra Ladislava zrušila svoje zasnoubení, švagrovi pomáhala s výchovou jeho dětí a později se za něj provdala. Jako opravdové filmové finále pak zní zpráva, že roku 2005 pan JUDr. Eugen Morbacher, manžel paní Marie, nechal v Ořešíně na ulici Klimešova postavit na památku 60. výročí od tragického úmrtí své manželky boží muka.
Asi mnozí z vás znají další poutavé životní příběhy těch, kteří odpočívají na našem hřbitově. A díky těmto příběhům a vzpomínkám jsou naši blízcí stále tak trochu s námi.
Informace k tomuto článku jsem čerpala především z publikace Jiřího Endlera Příběhy brněnských hřbitovů, internetové encyklopedie Brna a sborníku Ořešín 1275-2005.
Mgr. Dana Malíková