V měsíci březnu uplyne třicet let od chvíle, kdy byla srovnána se zemí budova někdejšího Horního mlýna v Podhájí, kterou zdejší pamětníci uchovávají ve vzpomínkách pod názvem Pařízkův mlýn.
Historické prameny uvádějí, že na říčce Ponávce, pramenící ve vranovských lesích a protékající Řečkovicemi k Brnu, stával odedávna na řečkovickém katastru mlýn. První písemná zpráva o něm pochází z roku 1464. Později se zmiňují mlýny dva – Horní a Dolní.
Budova Horního mlýna vznikla v roce 1780 pravděpodobně v místech původního mlýna, o kterém jsou zprávy již z 15. století. Podle vyjádření odborných pracovníků Památkového ústavu v Brně byl zmíněný objekt jednou z nejstarších archivně doložených lokalit širšího okolí Brna.
Mlýn byl zařízen na dvě složení a šrotování sladu. Ve mlýně byla světnice, komora, kuchyně a v přízemí předsíň, mlýnice a menší kuchyňka. Voda pohánějící mlýnské kolo byla přiváděna dřevěným korytem z rybníka, který se rozkládal nad úrovní mlýna v místech dnešního fotbalového hřiště. Původní rybník byl, jak je patrné z indikačních skic, mnohem větší. Měřil 175 měřic a rozléval se po celé ploše areálu bývalé Lachemy. Rybník byl pravidelně osazován kapří a štičí násadou.
Část rybníka s ostrůvkem a staletým dubem se zachovala až do padesátých let uplynulého století, kdy rybník ustoupil výstavbě nové dvoukolejné železniční trati Brno – Havlíčkův Brod, zprovozněné v roce 1953.
Majitelem mlýna bývala řečkovická vrchnost, naposledy kníže Alois Schönburg-Hartenstein, který řečkovické panství koupil za 730 000 korun v roce 1905 od Antonína Oskara Schindlera. Mlynáři byli pouze nájemci.
Rod Pařízků, pocházející ze Žabovřesk, provozoval mlynářskou živnost na Horním mlýně po tři generace. Proto se později vžil název Pařízkův mlýn. Ještě před ním se na mlýně uvádějí mlynáři Josef Říkovský a Jan Čížek z Rožné. Rybníku se říkalo „Pařížťák“.
Za druhé světové války se mlýn stal útočištěm dvěma parašutistům, Janu Zemkovi a Vladimíru Škachovi, jejichž osudy popsal v knize SILVER B neodpovídá autor Jan Břečka.
Po osvobození v roce 1945 přešel mlýn do správy Podniku bytového hospodářství ONV Brno V. Když v roce 1971 zemřel poslední mlynář Jindřich Pařízek, byla budova mlýna určena Státním územním plánem města Brna na dožití. Ještě nějakou dobu ve mlýně bydlela vdova po Jindřichu Pařízkovi, Emilie Pařízková. Posledním nájemcem bytu ve mlýně byl Emil Kocourek, malíř–amatér, jehož obrazy mlýna s rybníkem jsou k vidění dodnes v několika řečkovických domácnostech. Pro přesnost uvádím, že se nejedná o Františka Kocourka, zdejšího rodáka, jednoho z předních brněnských malířů.
V roce 1983 koupilo mlýn generální ředitelství podniku Lachema, s jehož objekty mlýn sousedil. I přes protesty památkářů, kteří navrhovali mlýn a okolí upravit pro společenské a kulturní využití, nechalo ředitelství Lachemy budovu natolik zchátrat, že byla na základě povolení ONV Brno V na jaře roku 1988 zbourána.
Dolní mlýn, zvaný Čertův, stával poblíž retenční hráze v Zamilovaném hájku. I tento mlýn spravoval rod Pařízků. Ještě před ním zde byl mlynářem Josef Toufar z Lelekovic. Mlýn byl také na dvě složení. V budově byla předsíň, světnice a mlýnice. Rybník u mlýna bral vodu z Horního rybníka a rozkládal se mezi dnešní topolovou alejí a starou železniční tratí Brno – Tišnov, vybudovanou v roce 1885. Také on byl osazován kapří a štičí násadou.
Pověstmi opředený mlýn se stal v době reformace útočištěm tajných nekatolíků, kteří se zde scházeli ke svým bohoslužbám. Proto byl vrchností nazýván MOLENA DIABOLI – Čertův mlýn.
Ve mlýně se přestalo mlít již na přelomu 19. a 20. století. Budova byla potom využívána jako hospodářské stavení a také jako ubytovna pro brigádníky ze Slovenska, kteří sem jezdili na sezonní polní práce.
Za osvobozovacích bojů na konci druhé světové války dostal mlýn zásah a do základů vyhořel. Po výstavbě retenční hráze v roce 1935 postupně zanikl i mlýnský rybník.
Tím se uzavřela staletá historie. Romantická zákoutí se změnila k nepoznání. Jen staré fotografie budoucím generacím připomenou, že v Řečkovicích stávaly mlýny.
O Vránově mlýně na Mokré Hoře, který v minulosti patřil k jehnickému panství, si povíme někdy příště.
Ludmila Ulrichová
Fotografie z archivu autorky.