V naší rubrice „Na kus řeči s …“ jsme přinesli rozhovory se zastupiteli i pracovníky úřadu městské části. Nyní se zaměříme na ředitelky a ředitele škol v naší městské části. Jako první přišla na řadu sympatická tmavovláska Mgr. Ivana Melichárková, ředitelka ZŠ Horácké náměstí.
Paní ředitelko, vzpomenete si ještě, proč jste se chtěla stát učitelkou? Bylo to rozhodnutí už z dětství, nebo až vážné rozhodnutí dívky na střední škole?
Moje první vzpomínky na to, jak jsem si hrála na školu a chtěla být paní učitelkou, spadají asi do mých osmi let, kdy jsem si poskládala panenky do řady a „učila je“. Později byla samozřejmě i jiná přání, tak jak to u dětí bývá, a k myšlence studovat na pedagogické fakultě jsem se vrátila opět před maturitou při rozhodování o dalším studiu. Možná tu zapůsobilo také to, že jsem se pohybovala v rodině, kde oba rodiče byli pedagogy.
A když jste se rozhodla pro ředitelskou kariéru, proč právě na naší škole? Měla jste k ní nějaký vztah z dřívějška?
Jsem bývalá žákyně. Sice jsem chodila na tuto školu pouze dva roky, protože to bylo v době, kdy škola zahajovala svou činnost, a celá naše třída přešla do sedmého ročníku z Terezy Novákové i s třídním učitelem jako první žáci druhého stupně. Byla jsem zde i jako studentka na praxi a moje maminka tady několik let učila na prvním stupni. Navíc jsem věděla, že moje předchůdkyně, paní ředitelka Školoudíková, na školu přinesla prvky daltonské výuky, které jsem se v té době hodně věnovala.
Zkuste nám školu trochu představit. Mnohé čtenáře třeba překvapí, že škola na Uprkově není samostatná, ale je to pracoviště ZŠ Horácké náměstí.
Budova na ulici Uprkova byla od svého uvedení do provozu přiřazena ke škole na Horáckém náměstí, což se rozcházelo s původní myšlenkou, že budova bude fungovat jako samostatná škola. V podstatě jeden z mých prvních cílů byl vytvořit z obou pracovišť jeden tým, protože to byl v době, kdy jsem přišla, docela velký problém. Obě budovy žily odděleně, řada dětí z budovy Uprkova přecházela na druhý stupeň na jiné základní školy a nebyla tu povědomost o tom, že to je jedna škola. Řada skeptiků mě chtěla od tohoto cíle odradit, protože měli pocit, že se to nemůže podařit. Všechno samozřejmě není ideální, ale myslím si, že jsme od té doby udělali obrovskou práci, jsme jedna škola, kde vzájemně spolupracujeme, a navzdory naší velikosti tu máme výborné vztahy, což se projeví vždy, když se vyskytne nějaký problém. To také potvrdila externí evaluace školy, provedená Ligou lidských práv, na jejímž základě nám bylo předáno ocenění Férová škola. Tato evaluace proběhla samozřejmě na obou pracovištích.
Pamatuji si, že dřív se rodiče prvňáčků snažili své děti dostat právě na Uprkovu, mnozí hleděli s despektem na velkou sídlištní školu na Horáckém náměstí. Děje se tak stále?
Myslím si, že s despektem na nás nyní nehledí. Už se několikrát stalo, že jsme měli převis dětí na Horáckém náměstí. Důvodem volby pro Uprkovu bývá vzdálenost od bydliště, malá budova, pocit, že jsou děti chráněné pouze mezi menšími dětmi. Změna nastala také v době, kdy jsme museli z kapacitních důvodů přesunout páté třídy do budovy na Horáckém náměstí. Děti také chodí do této budovy od čtvrté třídy do tělocvičny a na hodiny informatiky. Mimoto se při různých akcích děti z obou budov různě navštěvují a zvykáme je na to, že jsme jedna škola. Také naše logo, které před lety vzešlo z návrhů dětí, ukazuje, že patříme dohromady. Při rozdělování dětí do tříd se snažíme plnit přání rodičů, a pokud to z kapacitních důvodů nejde, máme jasně daná kritéria pro umístění dětí do jednotlivých budov. Letos se mě ptal jeden tatínek při návštěvě školy, jestli je nějaký rozdíl mezi budovami školy, a zajímaly ho zejména rozdíly ve výuce - a to by měla být právě ta důležitá otázka, která má rodiče zajímat.
V čem si myslíte, že je vaše škola jiná než ostatní. Je něco, na co jste třeba pyšná?
Jsem pyšná na to, že základem naší školy jsou dobré vztahy. A to dobré vztahy mezi všemi, kteří ve škole jsou, a že je nás tu opravdu hodně: žáci, učitelé, asistenti, vychovatelé, pracovníci kuchyně, provozu. K budování vztahů přispívá systém daltonské výuky, projektová výuka, využívání metody hodnotového vzdělávání, kvalitní školní poradenské pracoviště, spolupráce mezi učiteli i žáky, soustavné vzdělávání učitelů. Nesmím také zapomenout na náš žákovský parlament, o který se stará skupina učitelů i školní psychologové. Jsme také zapojeni do řady projektů, které škole přinášejí nemalé finanční prostředky, i když je to pro nás všechny hodně náročné. Těch věcí je mnoho, ale napadá mě jedna, kterou se opravdu od řady škol odlišujeme. Máme zde mentorský tým, který pracuje s učiteli na rozvoji jejich dovedností, popřípadě jim pomáhá nacházet cesty při řešení problémových situací. Využívat interních mentorů není na školách zcela obvyklé. Jsem moc ráda, že kolegové, kteří využívají spolupráci s mentory, mají tu důvěru a chuť na svém rozvoji pracovat. I toto ovlivňuje vztahy ve škole. Když se tak zamýšlím, tak jsem ráda, že mohu pracovat s lidmi, kteří jsou svou prací zaujatí a nekončí ji se zvoněním. Bez nich by nešlo mít takovou školu, jakou máme.
Když na Horácké náměstí chodila moje neteř a syn, byly na druhém stupni třídy děleny na sportovní a jazykové. Zůstali jste u tohoto rozdělení?
Tyto programy stále nabízíme, ale nerozlišujeme podle zaměření celé třídy. Žáci na druhém stupni si mohou vybrat ze tří programů: jazykový, sportovní, běžný. V běžném programu si vybírají z několika volitelných předmětů, v jazykovém programu mají od šesté třídy druhý cizí jazyk – německý nebo ruský, a sportovci mají větší dotaci tělesné výchovy. V jednotlivých třídách jsou nakombinované dva programy, žáci mají většinu předmětů společně a rozdělují se jen na ty, ve kterých se jejich programy liší. Tím jsme dosáhli heterogenního prostředí, které by mělo ve škole být a které je přínosem pro všechny žáky, i když to klade na práci učitelů větší nároky.
Kontroverzním tématem poslední doby je inkluze. Jak jste se s novými požadavky vypořádali vy? Co si tom celém myslíte, je to správná cesta?
Pro nás to až tak velká změna nebyla. Naše škola byla vždy otevřena všem žákům. Podle mého názoru by v běžné základní škole měli být vzdělávání všichni žáci, u kterých je to možné, a ve speciálním školství ti, u kterých je to nutné. Prostě podle nejlepšího zájmu žáka. Nás se dotkla spíš zvýšená administrativa, ale ta je na druhé straně vyvážena finančními prostředky, které jdou za vzdělávací potřebou žáka a také na lepší financování asistentů pedagoga. Dříve jsme dostávali pouze část prostředků na jejich platy a zbytek jsme dopláceli z rozpočtu školy, to znamená z peněz, které by měly být použity na osobní ohodnocení nebo odměny učitelů. Správná cesta to je, ale bohužel novelizace zákona byla realizována způsobem, který vyvolal velký odpor veřejnosti. Bylo zde mnoho nejasností a řada rodičů podlehla obavám, že se ve školách zvýší počet dětí s mentálním postižením. Bylo by asi lepší podpořit práci škol, které již takto pracovaly, a změny zavést méně násilně a také s větší připraveností na finanční a personální náročnost. Koneckonců s personálními problémy se potýkáme napříč celým školstvím. Také mi vadí chybné vnímání termínu inkluze. Inkluzivní je totiž každý žák a my bychom mu měli vytvořit takové podmínky, aby se rozvíjel dle svých potřeb a předpokladů. Tedy nejen žák se speciálními vzdělávacími potřebami, ale i všichni ostatní, kteří se ve škole vzdělávají.
Profese pedagožky, a zároveň ředitelky tak velké školy, je velmi náročná. Jak nejraději relaxujete? Jak si představujete své ideální učitelské prázdniny?
Moje ideální volno je, když je zároveň zavřená škola, nejsou v ní žáci. To pak hrozí pouze nějaké provozní katastrofy – protékající střecha, prasklé potrubí… Jinak jsem ráda v pohybu – plavání, lyžování, cestování s manželem v obytném autě.
Kouzlo poznávací dovolené s obytným autem jsme v létě s rodinou okusili také, je to velmi zajímavý zážitek. Paní ředitelko, je z Vás cítit velké zaujetí pro Vaši práci a celou školu, kterou řídíte. To je dobré znamení pro žáky, rodiče i zřizovatele. Přeji Vám, aby Vás neopouštěl elán a měla jste stále tolik energie pro naplňování Vašich vizí.
S Ivanou Melichárkovou si povídal Oliver Pospíšil