What is good, Phaedrus? And what is not good? Need we ask anyone to tell us these things?
Robert M. Pirsig
Za éry budování reálného socialismu, kdy možnost cestovat byla omezená, snili jsme s Radkem alespoň o literárním spojení se světem. Dnes se cestování uvolnilo, knihy už nejsou „na indexu“, tak je dost těžké se orientovat, co číst. Informací je hodně, ucelených myšlenek málo. Dovolte mi malou vzpomínku na kamaráda z naší Ulice, kterou máme rádi.
Asi jsou na světě slavnější autoři. Vedle Milana Kundery a Gabriela Garcíi Márqueze může být Radek Daniel vnímán jako nepovšimnutý vypravěč. Ale ani Milan, ani Gabriel nebyli nikdy mými kamarády, i když také psali vcelku dobře.
Když se Radek narodil, mně bylo už 6. Měl tedy co dohánět. Ale brzy mě dohnal a předehnal. Díval jsem se mu na záda, jak s lehkostí etiopského pošťáka stoupá vzhůru lesní cestou do Jehnic. Zatímco já stál zadýchaný dole u rybníka. Jeho vyprávění byla veselá, skoro až rozpustilá. Jen ty Radkovi smutné oči vždy lemovaly rozměr příběhu. Vždy šlo rozpoznat, kdo je dobrý a kdo ne. Kdo si lásku zaslouží a kdo umře bez ní. Kunderovy příběhy byly všechny jaksi bez emocí. Formálně dokonalé. Lidsky ploché. Radkovy možná nebyly tak dokonalé, ale byla tam hloubka. Dno. Jako u Fjodora Michailoviče Dostojevského. Ale ze dna vždy vykouzlil úsměv. Také trochu smutný. Aby ladil k očím a nic nenarušovalo harmonii celku.
Proč někdo umí být takový kamarád, a někdo ne? Je to v genech? Ve výchově? Boží dar? Na nikoho nevzpomínám jako na Radka. Jestli mi někdo v naší ulici chybí, je to on. A zůstal jen popel rozsypaný u rybníka, kolem kterého jsme denně běhávali v rámci tréninku na něco. Natrénováno jsme měli. Radek, jako karatista, určitě mnohem víc.
Ale ani to nepomohlo, aby feťák s nožem, který ho jedné letní noci potkal na šalinovém ostrůvku u Semilassa a po odpovědi „Ne, nemám,“ na otázku „Máš cigaretu?“ šestkrát bodl a změnil tak Radkův doposud šťastný život. Tenkrát Radek útok jako zázrakem přežil. Útočník také (dodnes nepotrestán). Po dvaceti letech však chybějící orgány skutečně chyběly a Radek nepřežil útok streptokoka. Bylo mu 39 a pro mě to byl pořád „Malej Radek“.
Průměrný věk úmrtí nejlepších českých básníků je čtyřiadvacet a půl: K. H. Mácha, Karel Hlaváček, Jiří Wolker, Jiří Orten, Václav Hrabě. I když tento tragický průměr Radek překonal, přesto umřel velmi mladý.
Stihl napsat jen pár knih pro děti: Neobyčejné příběhy pro neobyčejné kluky a holky (I. – III.), Povídá se povídá a příběh o životě Ježíše Nazaretského s lehce sportovním názvem Přišel, zemřel, zvítězil; a také z angličtiny přeložit dvě knihy Paula Thordaye: Lov lososů v Jemenu a Bordeaux, vášeň až do dna.
Dva rozepsané rukopisy mám ještě na stole. Třeba je někdy někdo dopíše za Radka. Protože s těmi knihami snad nezůstal jen popel u rybníka a jedna velká vzpomínka. Slovy Elieho Wiesela: „Proč píšu? Abych mrtvé vyrval ze zapomnění. A pomohl jim tak přemoci smrt.“
Oldřich Pavlovský