Na letošní rok připadá vysoce významné jubileum pro naši zemi: sté výročí vzniku Československa. Státu, jenž vznikl na troskách habsburské monarchie, jíž země Koruny české tvořily po dobu téměř čtyři století její významnou část. V souvislosti s tímto jubileem není možno ponechat bez povšimnutí anebo pouze lehce přejít jubilea, jež jsou historicky se vznikem Československa spjata: 170. výročí nástupu na trůn jednoho z nejmladších panovníků habsburské monarchie a jednoho z nejdéle sloužících panovníků, korunovaného krále uherského a nekorunovaného rakouského císaře a nekorunovaného krále českého atd., Františka Josefa I., a sté výročí nástupu do prezidentské funkce prvního československého prezidenta, Tomáše Garriqua Masaryka.
Jakou byla monarchie za šedesáti osmi leté vlády Františka Josefa I. a jakou osobností byl sám panovník? Jakou byla republika za téměř dvacetileté působení Tomáše Garriqua Masaryka a jakou osobností byl sám prezident?
Na tyto otázky se pokusím odpovědět následujícími řádky.
František Josef I., syn Františka Karla z rodu habsbursko-lotrinského a Žofie, princezny z bavorského královského rodu Wittelsbachů, nastoupil na trůn svých předků 2. prosince roku 1848 ve věku 18 let, kdy v Olomouci převzal monarchii v rozbouřeném období doznívajících revolučních událostí roku 1848, s nimiž se musel následně vyrovnávat i v bezprostředně následujícím roce ve znovu vzplanuvších revolučních bojích, především v Uhrách. V Olomouci pobýval s početným císařským dvorem svého strýce, císaře Ferdinanda I. Dobrotivého, uprchnuvším z Vídně před vraždícím zdivočelým revolučním davem od října roku 1848 až do května roku 1849. Moravané jak bývalého panovníka při jeho příjezdu v říjnu 1848, tak jeho mladého nástupce, s upřímnou radostí vítali a připravili jim oběma nadšené ovace. Do Olomouce se František Josef I. rád vracel. V Olomouci se například v květnu roku 1851 setkal mladý císař s ruským carem Mikulášem I., aby zde úspěšně dojednali ruskou pomoc císaři proti vzbouřeným Uhrám. Díky ruské pomoci bylo uherské povstání, jež dokonce na jaře roku 1849 sesadilo Františka Josefa I. z trůnu uherského krále, po dlouhých a těžkých bojích poraženo. Císařova odveta proti vůdcům povstání byla nekompromisní, až krutá. Moravané i Češi stáli na straně svého krále.
František Josef byl vychován přísně katolicky, avšak tolerantně vůči jiným konfesím, v nezlomném přesvědčení o božském původu své císařské a královské moci. Ač mladistvý, ke svému úkolu se stavěl nadmíru zodpovědně. Byl monarchii připraven řídit jako hlava čtyřiceti milionové rodiny, v patriarchálním duchu, osobně odpovědně, jako absolutní vládce, nebýt odpověden ze svých činů nikomu jinému než Bohu a svému svědomí.
Za dlouhé, téměř sedmdesáti leté vlády Františka Josefa I., prošla habsburská (mnohonárodnostní) monarchie výrazným vývojem, v němž s jistými peripetiemi desítiletého období po porážce revoluce v roce 1848 obnoveného absolutismu, známého v dějinách jako Bachův absolutismus, se vyvíjela v prosperující demokratický stát. Přestože padesátá léta devatenáctého století byla v rakouské monarchii obdobím policejního pronásledování skutečných i domnělých nepřátel monarchie, obyvatelům monarchie zůstala zachována jejich občanská práva, zrušení poddanství bylo nezvratné. Jinak tomu však bylo s jejich politickými právy – revolučními vymoženostmi roku 1848. Císař závěrem roku 1851 zrušil ústavu, již sám na jaře roku 1849 vyhlásil, formálně zrušil již prakticky neexistující politická práva obyvatel Rakouska, avšak výslovně stvrdil rovnost všech občanů před zákonem, potvrdil náboženskou svobodu praktikovanou prostřednictvím některé ze státem uznaných církví a znovu potvrdil neexistenci poddanství včetně všech z něho vyplývajících závazků.


Občanská rovnost již byla v Rakousku uzákoněna Všeobecným zákoníkem občanským, vyhlášeným dědečkem Františka Josefa I, rakouským císařem Františkem I. roku 1811, s účinností od 1. května 1812. Na této svého času nejmodernější právní normě v Evropě pracovalo několik generací předních právníků Rakouska. Zákoník, podroben pochopitelně řadou nezbytných norem, platí v Rakousku dodnes a v Československu byl účinný do konce roku 1950. Není bez zajímavosti, že po listopadovém převratu v ČSSR tvořil tento zákoník ideový základ nového českého občanského zákoníku, jenž byl přijat jako zákon č. 89/2012 a je účinný od počátku roku 2014. Byl koncipován na demokratických principech moderního evropského práva: respektování obecných zásad spravedlnosti, respektování národních specifik, respektování jazykových odlišností, koordinace a unifikace práva, zákazu retroaktivity účinnosti kodexu a principu priority zvláštních zákonů (lex specialis derogat legi generali).
Na tomto místě se sluší uvést, že ani v období Bachova absolutismu pronásledování skutečných revolucionářů (revolučních demokratů) za jejich činnost v povstání v Praze v roce 1848 a 1849, kdy došlo po několikaletém soudním líčení k vynesení řady rozsudků smrti, i pouhých nepřátel absolutismu, avšak jednoznačných zastánců habsburské monarchie, k nimž patřil příkladně významný žurnalista a spisovatel Karel Havlíček Borovský, nebyl žádný rozsudek smrti vykonán. Císař všem odsouzeným absolutní trest změnil v trest dlouholetého vězení, jenž jim však následně zkrátil. Karel Havlíček Borovský, nesmiřitelný, zásadní bojovník proti absolutismu, sžíravý satirik, jak známo ještě ze školních škamen i z literatury, byl v zimě roku 1852, se souhlasem císaře, internován v Brixenu, nacházejícím se v rakouských Tyrolích. Zde však nebyl uvržen do vězení, jak by se očekávalo, ale nejprve, než mu byl nalezen třípokojový domek, který obýval do svého propuštění z internace roku 1854, byl ubytován v luxusním hotelu Elefant, v němž se například v režimu rezervace nacházel i apartmán císařské rodiny. Poněvadž Havlíček nepobýval v Brixenu dobrovolně, byl mu přiznán a státem též proplácen plat, a to v takové výši, aby si mohl např. dovolit služku, jak se jeho společenskému postavení intelektuála slušelo. Po nějaké době bylo tomuto nesmiřitelnému bojovníkovi za demokratická politická práva obyvatel monarchie a odpůrci absolutismu, povoleno přistěhovat si do svého nedobrovolného exilu též manželku s jejich malou dcerou Zdeňkou.
O sto let později, kdy již neexistovala habsburská monarchie a kdy se od roku 1948 postupně karikovalo po druhé světové válce obnovené demokratické Československo v tak zvaně lidově demokratické Československo, bylo v inscenovaných politických procesech odsouzeno k smrti a také popraveno 248 československých občanů, často španělských interbrigadistů, účastníků domácího i západního a východního zahraničního odboje proti nacistickému Německu.
Návrat k demokratickým zásadám vládnutí v Rakousku nastal po odvolání ministra vnitra JUDr. Alexandra Bacha. Císař vydává roku 1861 ústavu, jíž zřídil dvoukomorový parlament, sestávající z panské sněmovny a z poslanecké sněmovny. Do poslanecké sněmovny byli poslanci voleni zemskými sněmy. V prosinci roku 1867, po rakousko-uherském narovnání, k němuž byl císař uherskou opozicí donucen, a faktickém rozdělení říše na dva státy, vydává pro rakouskou část monarchie sedm zákonů, jež tvoří demokratickou ústavu, platnou až do rozpadu říše v roce 1918. Jedná se o ústavu, garantující všem obyvatelům Předlitavska (tzv. dědičným zemím rakouským) široká demokratická občanská práva včetně práv politických, roku 1907 rozšířena ještě o všeobecné rovné hlasovací právo pro všechny muže starší 30 let. Československá republika v roce 1919 toto hlasovací právo rozšířila též na ženy. Ústava zajišťovala všem obyvatelům monarchie na Předlitavsku domovní svobodu, ochranu listovního tajemství, petiční právo, právo shromažďovací a spolčovací, právo svobody projevu, zákaz censury, svobodu víry a přesvědčení, vyslovovala rovnost práv církví a náboženských společenství, svobodu náboženských úkonů, náboženského vyznání, jež není uznáno zákonem, neodporuje-li zákonu a mravopočestnosti, právo každého státního občana zřizovat vzdělávací a výchovné ústavy a vyučovat na nich, domácí vyučování není omezeno, svobodu volby povolání a přípravy na něj, rovnost národů ve státě a jejich neporušitelného práva na rozvoj svého národa, uznání práva rovnosti všech v zemích obvyklých řečí ve škole, úřadě i ve veřejném životě. Zřízen byl i Říšský soud, jenž plnil funkci soudu ústavního. Na tomto místě stojí poznamenat, že v roce 1968 byl ústavním zákonem o československé federaci ustanoven Ústavní soud; ten však nikdy nebyl zřízen s odůvodněním, že v Československé socialistické republice není porušována ústava!
Česká politická reprezentace byla rakousko-uherským narovnáním hluboce zklamána a přešla na dlouhý čas do opozice - pasivní resistence; očekávala, že se zemím Koruny české dostane stejného postavení, jako se dostalo Uhrám, což se však nestalo.
František Josef se po celou dobu své vlády potýkal s národnostními problémy národů své monarchie, z nichž nepřátelsky vyhraněné byly problémy mezi říšskými Němci, kteří nechtěli připustit zrovnoprávnění Čechů, a říšskými Čechy, stále sebevědoměji se právem projevujícími emancipačně; přitom sám, byť byl příslušníkem německé šlechty, se necítil a neprezentoval jako Němec, ale jako Rakušan, snažící se, seč to bylo možno, aby se takto cítili i příslušníci všech národů Rakouska. Při svých poměrně častých návštěvách zemí Koruny české uvážlivě dělil svou pozornost mezi Němce a Čechy; s Němci mluvil německy, s Čechy česky. Čeština byla jedním z pěti jazyků, jimž se od poměrně raného dětství učil a již velice slušně aktivně ovládal.
Poměrně úspěšným projektem snížení napětí mezi Čechy a Němci bylo Moravské vyrovnání, přijaté v roce 1905 jejich reprezentacemi po velmi ostrém vyjednávání od roku 1898. Moravským vyrovnáním či moravským paktem byly přijaty některé principy napomáhající soužití národnostně smíšeného obyvatelstva (tzv. národnostní katastry). Tehdejším myslitelům a státotvorcům se podařilo najít způsob jak smírně řešit protichůdné aspirace české a německé etniky. Jednalo se o kompromisní řešení spočívající v tom, že Morava byla rozdělena na okresy, z nichž každý byl spravován v tom jazyce, kterým mluvila většina jeho obyvatel.
Císař byl od počátku své vlády přesvědčen o nezbytnosti modernizace říše, avšak zásadní modernizaci nakloněn nebyl. K této zásadní modernizaci říše, jíž by měly přestat otřásat národnostní spory a rozpory mezi národy, v Předlitavsku především mezi rakouskými Němci a rakouskými Čechy, se dlouhodobě a zodpovědně připravoval následník rakouského trůnu, arcivévoda František Ferdinand d´Este.
František Ferdinand ď Este zahynul i se svou manželkou v Sarajevu při inspekční cestě 28. června 1914 rukou srbského nacionalistického fanatika. Již téměř deset let s okruhem svých spolupracovníků z řad různých zemí monarchie připravoval projekt zásadní reorganizace říše. Konečným cílem reorganizace mělo být opětovné sjednocení monarchie v jeden stát (tedy zrušení rakousko-uherského dvojstátí). Jednalo se o smělý projekt modernizace monarchie. Říše měla být federalizována na principech jednoty říše a centralismu na straně jedné a krajně možného uplatnění národnostního principu na straně druhé. Projektovaným názvem státu byly Spojené státy velkého Rakouska.
V čele tohoto spolkového státu měla stát vláda sestávající ze zástupců dílčích států v čele s říšským kancléřem. Úředním jazykem spolku měla být němčina. V jednotlivých dílčích státech by byly užívány místní jazyky.
Tomáš Garrique Masaryk nastoupil svůj prezidentský úřad ve věku téměř šedesáti sedmi let a setrval v něm po dobu dlouhých sedmnácti let. Na rozdíl od Františka Josefa I. nebyl výchovou připravován ke svému nejvyššímu státnímu postavení; pocházel z chudé, národnostně smíšené rodiny. Byl vysokoškolským profesorem, jenž proslul svým neúnavným a neústupným postojem, i proti až nenávistné většině českého národa, v zápase za pravdivý výklad aktuálních dějinných událostí, jenž z pohledu vědecké i občanské mravnosti právem považoval za zásadní. Byl v letech 1915 – 1918 spolu s Edvardem Benešem a Miloslavem Rastislavem Štefánikem vůdčí osobností zahraničního odboje proti Rakousku-Uhersku. Masarykovým, Benešovým i Štefánikovým záměrem a smělým cílem bylo vytvoření samostatného československého státu na historickém území zemí Koruny české a části historického území Koruny svatoštěpánské. Ještě koncem roku 1917 toto na výsost smělé úsilí se jevilo zcela nepravděpodobné; nebylo ani podporováno obyvatelstvem české kotliny ani moravským obyvatelstvem ani Slováky, včetně rozhodující většiny politické reprezentace těchto obyvatelstev. Ani Anglie ani Francie ani Spojené státy americké až do října roku 1918 nebyly nakloněny souhlasit se zánikem habsburské říše, velmoci, jež po staletí sehrávala klíčovou roli v evropské politice jako spolehlivá hráz proti rozpínavé Osmanské říši a byla jedním z hlavních hráčů na poli evropské, a tudíž i světové politiky. Navzdory této skutečnosti téměř nemožné se stalo skutečností. Nezastupitelnou roli v této vítězné šarádě sehrála existence československého zahraničního vojska, Československých legií, vytvořeného původně z Čechů (chápáno i Moravanů) žijících v Rusku, posléze z českých zajatců (kolem 100 000 mužů) a nepoměrně nižší části i slovenských zajatců (5 500 mužů) rakouskouherského vojska. Ruské, francouzské a italské československé legie se staly součástí spojeneckého vojska Dohody a výrazně zasáhly do bojů jak na všech frontách Velké války, především však na ruské frontě. Československá legionářská vojska, budoucí ozbrojená vojenská páteř budoucího Československa, vznikla též v důsledku neutuchající až heroické činnosti zahraničního odboje, de facto činnosti triumvirátu Masaryk, Beneš, Štefánik.
V Rakousku-Uhersku vládnul od 21. listopadu 1916 prasynovec zesnulého císaře Františka Josefa I., Karel I. habsburskolotrinský.
V říjnu roku 1918 události nabraly prudký spád. Československo v podstatě vznikalo v průběhu dvou dní, a to od 16. října do 18. října. Císař Karel, jenž se marně od počátku své vlády pokoušel o jednání o uzavření míru s válčícími stranami Dohody, dne 16. října zaslal nabídku míru americkému prezidentu Wilsonovi, jíž se ještě na poslední chvíli pokoušel zachránit svoji monarchii. Mírovou nabídkou měnil císař rakouskou část monarchie, tedy Předlitavsko, na federativní stát. Císař Karel I. uvedl, že Rakousko se má státi, jak tomu chtějí jeho národové, státem spolkovým, v němž každý národní kmen tvoří svůj vlastní útvar na území, jež obývá. Postavení Slováků se však neměnilo, neboť nabídka federalizace se netýkala uherské části monarchie. Je třeba vzít na paměť, že Rakousko-Uhersko bylo fakticky dvojstátí, spojené pouze osobou panovníka a některými společnými ministerstvy. Maďaři měli i svou vlastní ústavu. Na přímou radu prof. Masaryka prezident USA císařovu nabídku odmítl. V říjnu také dohodové státy postupně uznaly Československou národní radu v Paříži v čele s Tomášem Garriquem Masarykem za legitimní vládu nového státu – Československa.
Ještě 22. října 1918 se sešel císař Karel I. s Václavem Klofáčem, místopředsedou Národního výboru Československého a žádal ho, aby se následující události obešly bez krveprolití.
28. října roku 1918, nyní již ve zjitřené atmosféře protiválečných hladových i národnostně motivovaných bouří, byl v Praze muži 28. října, jak byli následně národem nazýváni, Dr. Františkem Soukupem, Dr. Vavrem Šrobárem, Antonínem Švehlou, Jiřím Stříbrným a JUDr. Aloisem Rašínem, vyhlášen samostatný československý stát. Dne 30. října 1918 se tzv. Martinskou deklarací k projektu samostatného československého státu přihlásili Slováci. Je žádoucí ocitovat zákon ze dne 28. října 1918 deklarující vznik československého státu. „Samostatný stát československý vstoupil v život. Aby zachována byla souvislost dosavadního právního řádu se stavem novým, aby nenastaly zmatky a upraven byl nerušený přechod k novému státnímu životu, nařizuje Národní výbor jménem československého národa jako vykonavatel státní svrchovanosti toto:
čl. 1. Státní formu československého státu určí Národní shromáždění ve srozumění s Československou národní radou v Paříži. Orgánem jednomyslné vůle národa a také vykonavatelem státní svrchovanosti je Národní výbor;
čl. 2. Veškeré státní a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti;
čl 3. Všechny úřady samosprávní, státní a župní, ústavy státní, zemské i obecní jsou podřízeny Národnímu výboru a prozatím úřadují a jednají dle dosavadních platných zákonů a nařízení;
čl. 4. Zákon tento nabývá účinnosti dnešním dnem;
čl. 5. Národnímu shromáždění se ukládá, aby tento zákon provedl.“

Dne 14. listopadu 1918, tedy dva dny po zániku habsburské monarchie, byl Československý stát zákonem prohlášen Československou republikou a jejím prvním prezidentem byl jednomyslně zvolen Tomáš Garrique Masaryk.
Vznikem samostatného Československa získali občané národa československého, řečeno jazykem tehdejší státotvorné teorie, svou státní svobodu, demokracii, alespoň pokud se týká občanů Čech a Moravy, již měli.
Jednoznačně je třeba vyzdvihnout císařovu lidskou i státnickou moudrost, jenž se nesnažil násilím zvrátit revoluční vývoj v českých zemích, zejména v Praze a naopak, jak jsme již uvedli, vyjádřil přání a svou vůlí toto své vysoce humánní přání naplnil, aby se vnitrostátní vývoj, tak katastrofální pro jeho říši, obešel bez krveprolití. Dne 28. října 1918 stále probíhaly válečné operace, v Praze bylo ležením maďarské vojsko, vrchním velitelem rakousko-uherské armády byl císař Karel I. Z pohledu legálního práva bylo vyhlášení samostatného československého státu jasnou vlastizradou, za niž následoval jediný možný trest: trest smrti. Z mužů 28. října 1918 byl již jeden z nich, JUDr. Alois Rašín, císařem Karlem I. omilostněn po té, co byl dr. Rašín v roce 1916 pro vlastizradu a vyzvědačství odsouzen k trestu smrti. Císař, který se po dobu své vlády od konce roku 1916 jednak pokoušel o uzavření míru, pokoušel se intenzivně též o rozhovor s českou opozicí a omilostnil české politiky odsouzené v roce 1916 k trestu smrti, nedal rozkaz k potlačení masové demonstrace v Praze, jež byla spontánní odpovědí na vyhlášení československé nezávislosti. Nenechal ani zatknout představitele vnitřního odboje proti habsburské monarchii. Císař Karel I. vládl od 21. listopadu 1916 do zániku habsburské monarchie 12. listopadu 1918. Na jaře roku 1917 svolal několik let rozpuštěný říšský parlament a obnovil tak několik let přerušený demokratický život v předlitavské části habsburské monarchie (v Rakousku).
Československá republika vstoupila ve svůj samostatný život. Nebyl lehký, několik let po Velké válce musela se zbraní v ruce bránit celistvost svého území. Vstoupila v život demokratický, jako pokračovatel ve druhé polovině devatenáctého století akcelerovaného demokratického vývoje Rakouska. Z nabyté demokracie se mohli zejména těšit Slováci, kteří ji pod vládou Maďarů nepoznali, a též Rusíni, jejichž území Podkarpatské Rusi bylo v roce 1919 přičleněno k Československu. Československo, byť bylo státem demokratickým a jeho národnostní menšiny (Němci, Maďaři, Poláci) využívali též jako Češi včetně Moravanů, Slováci i Rusíni rovných občanských práv, bylo obdobně jako zaniklá habsburská monarchie státem mnoho, anebo alespoň více národnostním a po celou dobu své tzv. prvorepublikové existence se potýkalo s obdobnými emancipačními problémy, jako se potýkala habsburská monarchie. Ani filozofická koncepce jednotného československého národa, sestávajícího z kmene českého, moravského a slovenského, nebyla, nemohu si povzdechnout bohužel, státotvorně úspěšná. Slováci již od roku 1919 usilovali o autonomii v rámci Československa. To však by již byl námět jiný, než pro tento článek.
V roce 1920 přijalo Národní shromáždění Československé republiky ústavu, jež byla platná až do roku 1948, kdy byla přijata ústava nová, tzv. Ústava 9. května, již president Československé republiky, Edvard Beneše odmítl podepsat a raději ze své funkce odstoupil. Zanedlouho na to ve věku 64 let zemřel.
Preambule ústavy z roku 1920: My, národ československý, chtějíce upevniti i dokonalou jednotu národa, zavésti spravedlivé řády v republice, zajistiti pokojný rozvoj domoviny československé, prospěti obecnému blahu všech občanů tohoto státu a zabezpečiti požehnání svobody příštím pokolením, přijali jsme ve svém národním shromáždění dne 29. února 1920 ústavu pro Československou republiku, jejíž znění následuje.
„Při tom, my, lid československý, prohlašujeme, že chceme usilovati, aby tato ústava i všechny zákony naší země prováděny byly v duchu moderních zásad obsažených v hesle sebeurčení; neboť chceme se přičleniti do společnosti národů jako člen vzdělaný, mírumilovný, demokratický a pokrokový.“
Následně uvádíme ústavně garantované občanské svobody: rovnost (Výsady pohlaví, rodu a povolání se neuznávají. Všichni občané republiky Československé … jako státní občané požívají … plné a naprosté ochrany svého života i své svobody, nehledíc k tomu, jakého jsou původu, státní příslušnosti, jazyka, rasy nebo náboženství), svoboda osobní a majetková, právo stěhovati se a nabývati majetku, právo na soukromé vlastnictví, právo vystěhovati se, právní regulace zdanitelnosti a trestnosti, svoboda domovní, svoboda tisku, právo shromažďovací a spolkové, odborové sdružení, právo petiční, tajemství listovní, svoboda učení a svědomí, svoboda projevu mínění, svoboda vědeckého bádání, soulad veřejného vyučování s výsledky vědeckého bádání, soukromé ústavy vyučovací, svoboda svědomí a vyznání, svoboda náboženských úkonů, rovnost náboženských vyznání, možnost zákazu náboženských úkonů odporujících veřejnému pořádku nebo veřejné mravnosti, zákonná ochrana manželství a rodiny, zákonná úprava branné povinnosti.
Lze dodat, že Československá republika se po dobu trvání tzv. První republiky svému závazku vyslovenému preambulí ústavy, jež se stala jejím krédem, nezpronevěřila.
Jak jinak již než preambule ústavy z roku 1920 zní několikastránkové Prohlášení Ústavy 9. května, z něhož je následně pouze drobně citováno:
„My, lid československý, prohlašujeme, že jsme pevně rozhodnuti vybudovat osvobozený stát jako lidovou demokracii, která nám zajistí pokojnou cestu k socialismu.“
„ … pak oběma národům hrozila zkáza … v zločinné podobě německého nacismu, tu opět – jako kdysi v husitské revoluci panská šlechta – zradila i nyní novodobá vládnoucí třída, buržoasie. Ve chvíli nejvyššího nebezpečí se spojila s nepřítelem proti vlastnímu lidu a tím umožnila světovému imperialismu, aby dočasně vyřídil své rozpory na účet našich národů hanebnou dohodou mnichovskou.“ Ústava z roku 1948 zrušením zemského zřízení zrušila více jak šest set let historie Moravy trvající její samosprávu a plně správu Moravy podřídila pražské vládě.“
A ještě citujeme z rozsáhlého Prohlášení socialistické ústavy ČSSR z roku 1960:
„Společenské zřízení, za které bojovaly celé generace našich dělníků i ostatních pracujících a které měly od vítězství VŘSR před očima jako vzor, stalo se pod vedením KSČ skutečností i u nás.“
A jak demokraticky zní a jaká rovná demokratická práva jsou ústavně garantována občanům Československé socialistické republiky, dokládá článek 4 ústavy: „Vedoucí silou ve společnosti i ve státě je předvoj dělnické třídy, KSČ, dobrovolný bojový svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence.“
Krátký návrat v roce 1968 k demokratickým principům řízení společnosti a vládnutí známému jako Pražské jaro, případně jako socialismus s lidskou tváří na dobu dvou desítiletí převálcovaly tanky pěti „spřátelených armád“ v čele s „přítelem nejvěrnějším“, Sovětským svazem.
Po demokratickém převratu v listopadu 1989 v Československu, nazývaném sametová revoluce, a po rozpadu Československa roku 1992 v důsledku emancipačních snah Slováků, jež se od roku 1990 nazývalo Česká a Slovenská federativní republika, a od 1. ledna 1993 vzniku samostatných národních republik, byla v roce 1993 přijata Ústava České republiky, jež se nepokrytě hlásí k demokratickým historickým tradicím našich zemí.
Preambule Ústavy:
„My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku,
v čase obnovy samostatného českého státu,
věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé,
odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody
jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku,
jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti,
jako součást rodiny evropských a světových demokracií,
odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství,
odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu,
prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky.“

Velice stručný optimistický závěr, jenž však může znít též jako memento mori: A nyní závisí vše pouze na nás.

Brno, červen 2018

JUDr. et PhDr. Jaroslav Padrnos, CSc.