Ve středu 8. srpna jsem spěchal. V ruce jsem držel jen příruční taštičku s doklady a dalšími potřebnostmi. Když jsem došel na tramvajovou zastávku, tak jsem zjistil, že se mi taštička cestou otevřela. Letmým pohledem se mi zdálo, že jsem nic neztratil. V tramvaji jsem zjistil, že skoro vše je na svém místě, jen brýle chybí. Utěšoval jsem se, že už je používám dlouho a že bych si zasloužil nové. Že už při čtení nemám text z jednoho oka zcela ostrý - a tak dál. V noci jsem o věci přemýšlel. Brýle nebyly zcela obyčejné – byly mi šity na míru. A tak mi jich začalo být líto.
Druhý den ráno jsem šel stejnou cestou jako předchozí den. Na Vránově ulici před jedním domem jsem se náhle zarazil. Nemohl jsem uvěřit tomu, co vidím. Na plotovém sloupku ležely moje ztracené brýle. Nerozšlápnuté, nepřejeté autem. Radost byla obrovská. Okamžitě jsem chtěl tomu dobrodinci–nálezci poděkovat, jen nevím jak. Jediné, co mne napadá, je napsat toto poděkování do místního periodika ŘEČ. A doufat, že ten dobrý člověk je z Řečkovic a dostává ŘEČ do schránky. A také že ji čte od začátku do konce.
Takže, dobrý člověče, moc Vám děkuji. A velice mne hřeje, že jsou lidé, kterým není jedno, že někdo něco ztratil, a pokusí se ztracenou věc zachránit před zničením, i když netuší, jestli se dostane k původnímu majiteli. Tak ještě jednou vřelé poděkování.
Jiří Steinmetz, důchodce