V areálu bývalé Lachemy se nachází taneční a stepařské studio T-Group Dance Studio, jehož lídrem a zakladatelem je Tobiáš Košir. Tobiáš je šestinásobným mistrem světa v sólovém stepu, pětinásobným mistrem Evropy, desetinásobným mistrem České republiky, vicemistrem celosvětové prestižní soutěže Starpower National Talent Competition a držitelem mnoha dalších ocenění. Požádali jsme Tobiáše Košira o rozhovor.
Tobiáši, jak jsi se ke stepu dostal a čím Tě tento taneční fenomén okouzlil, že ses mu začal věnovat naplno? Měl jsi nějaký vzor?
Ke stepu jsem se dostal ve čtyřech letech přes velkou stepařskou show Lord of the Dance. Měli jsme doma jednu nahrávku jejich vystoupení. Díval jsem se na ni pořád dokola a úplně mě to fascinovalo. Zaprvé ty rytmické zvuky a zadruhé, že tanečníků bylo tak strašně moc. Bylo to také krásně nasvícené a měli úžasné kulisy. Hlavně mě zaujal jejich frontman Michael Flatley, který celou tu show, jak jsem se později dozvěděl, vymyslel a nacvičil. Ten byl takový můj první velký vzor, který mě inspiroval k sólovému stepu i k tomu, abych se dostal do čela nějaké skupiny a vedl ji nějakým směrem.
Takže jsi řekl rodičům: „Mami, tati, já chci chodit do taneční školy?“
To bylo trošku komplikovanější. Nejdřív jsme zkoušeli, jestli by mi nesedl třeba baseball, protože ho hrál starší bratr. Ale týmový sport nebyl nic pro mě. Například když na mě letěl míček, tak jsem zrovna lovil brouky nebo se kochal krásou pampelišky. A celý zápas už pro mě v té chvíli ztrácel na důležitosti, protože já jsem si právě teď chtěl rozšířit herbář. Můj výkon byl opravdu tragický. Když jsme zjistili, že baseball asi nebude moje parketa, tak jako jeden z návrhů mých rodičů padl právě step. Ale i když se mi to moc líbilo, tak jsem to dělat nechtěl, protože první, co jsem se o stepu dozvěděl, bylo, že je to převážně holčičí záležitost. To už teď zdaleka není pravda, ale tehdy mě to hrozně demotivovalo. V prvním roce jsem s tím chtěl dokonce seknout. Potom jsem ale dostal příležitost, když jsem byl vybrán na individuální trénink, na přípravu sóla na mistrovství, a tam se to všechno vlastně obrátilo a nabralo úplně jiný směr. Začalo se mi to strašně líbit, a od té doby už mě to nepustilo.
Jaká byla Tvoje taneční cesta až na pomyslný stepařský Olymp? Být několikanásobným šampionem, za tím jsou určitě hodiny a hodiny tvrdé práce.
Ono to přišlo strašně zvláštně. Pamatuji si na své první mistrovství České republiky, které jsem vyhrál. Dodnes jsem přesvědčený, že to bylo spíš absencí konkurence a ne mou schopností zaujmout publikum. Český step je nastavený tak, že ve chvíli, kdy získáte první, druhé nebo třetí místo na mistrovství České republiky, tak jedete na mistrovství světa. Přijeli jsme tam a viděli, jak funguje zahraniční konkurence. Jak se připravuje, rozcvičuje na svoje čísla, jak to bere smrtelně vážně. Zatímco Češi tam byli opravdu spíš jako outsideři. Když jsme tenkrát odjížděli domů, řekli jsme si, že znovu už takhle ne. Že buďto tam přijedeme jako regulérní hráči, anebo už tam raději příště nepojedeme vůbec. Nám to přišlo tehdy opravdu jako velká ostuda. Ale další rok jsme se vrátili, měli jsme hodně natrénováno, byli jsme připraveni, a skutečně to neslo výsledky. Tenkrát jsem vybojoval bronzovou medaili v sólech, což mě posunulo zase o několik příček dopředu. Byl to takový velký moment pro mě i pro celý český step. Do té doby totiž nebylo zvykem, aby Češi vyhrávali medaile na mistrovství světa a umisťovali se na finálových pozicích. A takhle jsme postupovali každý rok, pokaždé jsme přidali nějaký nový prvek, něco víc tréninku a vychytali další chyby, kterých jsme si všimli. Nakonec to došlo tak daleko, že když jsme teď nedávno dělali nějaké sčítání, tak nám vyšlo, že Česká republika je za posledních deset let nejúspěšnější zemí na mistrovství světa.