Není to tak dávno co se odešla připravovat dlouholetá reprezentantka v řecko-římském zápasu Adéla Hanzlíčková z oddílu TAK Helas Brno sídlícího na Horáckém náměstí do Prahy.
Několikrát oceněná sportovkyně roku naší městské části nedávno poskytla zajímavý rozhovor Jiřímu Punčochářovi. A s jeho svolením ho níže předkládáme také čtenářům měsíčníku ŘEČ Richard Foltýn.
Po mistrovství světa, na kterém v září vypadla ve 2. kole, se zápasnice Adéla Hanzlíčková nachází v dlouhém mezidobí, kdy předchozí pokus dostat se na příští olympiádu v Tokiu (odehrál se právě na MS) je už dávno minulostí a další šance - evropská a následně světová kvalifikace příští rok na jaře - je stále ještě v nedohlednu.
To však neznamená, že by 25letá závodnice přestala na Tokio myslet.
Naopak.
„Na olympiádu myslím každý den,“ říká Adéla Hanzlíčková. „Denně pracuji s vidinou, abych se do Tokia dostala. To je to nejdůležitější a víceméně jediné, na čem záleží,“ upozorňuje první česká zápasnice pod olympijskými kruhy, což se jí podařilo v roce 2016 v Riu.
Pro vás je dost škoda, že se do Tokia nedalo dostat z jarního mistrovství Evropy, kde jste brala druhé místo, co říkáte?
Je to sice tak, ale tak je to v zápase nastavené. Ani když vyhrajete zlato, pořád vám to postup nezaručí. Na světě to už bylo jiné, tam možnost kvalifikovat se byla, ale tam to úplně nevyšlo. Chytla jsem hodně těžkou skupinu. Už když jsem viděla los, uvědomila jsem si, že bych musela mít buď skvělou formu, nebo by se musel stát zázrak.
Je i holý postup na olympiádu víc než evropské stříbro?
Daleko víc. Náš sport není tak sledovaný a medailový úspěch na jiné akci neudělá tolik.
Čili zlom ve vaší kariéře nastal už v Riu, přestože jste se tam neprosadila?
Tehdy to zlom byl. Moc se nepočítalo, že se tam dostanu, pak se o zápase začalo mluvit. Jinak to ale byl, co si budeme vykládat, průšvih. Skoro jako kdyby tam vůbec nikdo nebyl.
Průšvih? Není to silné slovo?
Dnes si myslím, že to přišlo brzo. Nebyla jsem vyzrálá, hlavně psychicky, neunesla jsem ten stres. Dozvěděla jsem se o nominaci měsíc předem, to je strašně pozdě. Aspoň půl roku bych se potřebovala chystat.